logo Facebook
Fantazie je důležitější než informace. Až na výjimky …

Globální stabilizace v dobách politické recese

29. srpna 2017 06:00 / autor: Michael Spence

Každé léto život zpomalí a poskytne člověku čas se zamyslet nad hlubšími otázkami. Jedním z klíčových hlavolamů, které poslední dobou leží na mysli mně, je těžko vysvětlitelný rozpor mezi všeobecnou politickou dysfunkcí a relativně silnými výkony ekonomiky a finančních trhů.

Největší ekonomiky světa se dnes, i přes občasné zaškobrtnutí, plynule zotavují. Upřímně řečeno ještě nedokázaly dosáhnout svého plného potenciálu; když se člověk podívá pořádně, může najít mezery v produktivitě, vratké bilance, nedostatek investic, přemrštěné využívání finančních pák, či nedostatečně kryté dlouhodobé závazky. I přesto se však finanční trhy zdají být stabilní, a to navzdory postupnému odklonu od peněžních stimulů.

Zato politická situace se neustále zhoršuje. Polarizace se prohlubuje, zčásti i díky sílícímu odporu proti globalizaci a nerovnoměrnému růstu, který má za následek. Jak ukazuje například zpráva Pewova výzkumného centra, Američané dnes nejen vehementně nesouhlasí se svými spoluobčany z opačné strany politického spektra, ale také k nim nemají žádnou úctu.

Politický pat dlouho živený tradičním pravo-levým dělením zakořenil nyní také uvnitř americké Republikánské strany, která má pod kontrolou obě komory Kongresu i Bílý dům. Administrativa Donalda Trumpa navíc zatím tento vnitřní spor spíše rozdmýchává. Nenabídla přitom žádné z očekávaných ekonomicko-politických změn, které měly přinést více investic, urychlit růst a snížit nezaměstnanost. A tak, zatímco identifikovat její priority je v tuto chvíli těžké, je srovnatelně složité vidět za jejím počínáním upřímnou snahu zaměřit se na vytvoření lepších podmínek pro udržení rovnoměrného růstu pro všechny.

Loňské rozhodnutí Britů vystoupit z Evropské unie bylo pro mnohé překvapením a odhodlání premiérky Theresy Mayové zajistit takzvaný "tvrdý Brexit" obavy napříč unií pouze zvýšilo. Nyní, poté co v červnových volbách sebrali britští voliči Mayové parlamentní většinu, je výsledek blížících se jednání o vystoupení – a osud pobrexitové Británie jako takové – ještě více nejistý.

Lídři v Evropě, stejně jako v množství rozvíjejících se ekonomik, proto došli k závěru, že Spojené království a Spojené státy nejsou v současnosti důvěryhodnými, předvídatelnými spojenci a obchodními partnery. Asie se, s Čínou v čele, rozhodla jít vlastní cestou. Mezinárodní spolupráce v bezpečnostních a hospodářských záležitostech nebyla nikdy snadná. Nyní se, zdá se, rozpadá.

Odolnost globální ekonomiky je v tomto kontextu, alespoň prozatím, pozoruhodná (představit si, jak by se ekonomika zachovala v politicky stabilnějším prostředí, je samozřejmě nemožné). Pro tyto paradoxní poměry existuje několik možných (a navzájem se nevylučujících) vysvětlení.

Pro začátek, dlouhodobě budované instituce dnes limitují možnost politických vůdců a zákonodárců do ekonomiky zasahovat. Existence těchto institucí tak evidentně může nejen zdržovat zavádění pozitivních změn, ale také minimalizovat ekonomické a investiční rizika.

Především na mezinárodním poli tak politici zkrátka nemohou snadno a rychle otočit a odstoupit od globalizace, kterou jejich země vyjednávaly několik dekád. Jakýkoli pokus tak učinit – s největší pravděpodobností živený rostoucím tlakem populismu a nacionalismu – by přinesl vážné ekonomické škody. To zákonitě ubírá politický kapitál těm, kteří jej káží.

Další, více znepokojující možností je, že rizika sílí rychleji než jejich vnímání. Pokud se vám taková možnost nezdá uvěřitelná, zkuste si vzpomenout na světovou finanční krizi z roku 2008. Rozvolněná regulace a informační asymetrie tehdy vedly k množství rapidně prohlubujících se rizik, které zůstávaly převážně skryty.

V současném kontextu by kumulativní efekt vzrůstajících geopolitických pnutí, spolu se ztrátou důvěry a respektu v klíčové instituce, mohl vyústit jak ve velký šok, tak pouze ve zhoršující se investiční podmínky. Přijít s konkrétními scénáři je však těžší než potenciální rizika prostě ignorovat.

Mimo to však existuje ještě jedno, podstatně slibnější vysvětlení. Právě to zastávám já, přesto že mi může přinést nálepku iracionálního optimisty. Totiž, že společenská nerovnost, nerovnost příležitostí a ocenění, která pohání všeobecnou nespokojenost a politickou polarizaci, je skutečná, a že, po letech zanedbávání, konečně upoutává pozornost, kterou zaslouží.

Intenzivnější zájem o otázky společenské soudržnost nepřinese okamžité výsledky. Průběhem času však může pomoci otupit ostří stranických sporů, obrátit pozornost občanů k sdíleným hodnotám a obnovit způsobilost politických vůdců jednat s rozmyslem a jasným cílem. Vždy tu budou spory – a občas ostré spory – o to, jak našich společných cílů dosáhnout. Klíčem je se jim věnovat v kontextu alespoň relativního, vzájemného respektu.

Tento scénář nic nezaručuje, ale ani jej nic nevylučuje. Zvolení Emmanuela Macrona francouzským prezidentem, nezdary Theresy Mayové při projednávání tvrdého Brexitu a téměř všeobecné odmítnutí Trumpova postoje ke změně klimatu nebo globálním ekonomickým pravidlům (a to jak uvnitř, tak vně USA), však naznačuje, že střed je stále silný.

Struktura národních a nadnárodních institucí musí zatím politickým vůdcům nadále bránit v destruktivních krocích. V důsledku je to totiž právě důvěra v odolnost těchto institucí – a v eventuální konec současné politické dysfunkce – na kterou trhy, zdá se, sází.

 

Michael Spence

Autor je laureátem Nobelovy ceny za ekonomii
Z angličtiny přeložil Vojta Berka
Copyright: Project Syndicate, 2017, www.project-syndicate.org