logo Facebook
Fantazie je důležitější než informace. Až na výjimky …

Morální identita člověka ekonomického

21. listopadu 2017 09:15 / autor: Ricardo Hausmann

Proč lidé chodí volit i přesto, že je to stojí peníze a jejich volba má pouze malou šanci ovlivnit výsledek? Proč jsou lidé ochotni překračovat rámec svých povinností při plnění své práce?

Dvě nedávno publikované knihy – Ekonomika identity, kterou napsal laureát Nobelovi ceny George Akerlof spolu s Rachel Krantonovou, a Morální ekonomika Sama Bowlese – poukazují na tichou revoluci, která zpochybňuje samotné základy této bezútěšné vědy a slibuje radikální změny v tom, jak vnímáme mnohé aspekty společenského života, veřejné politiky i jejích organizací. Tato revoluce staví, podobně jako behaviorální ekonomie (mezi jejímiž stoupenci je již šest nositelů Nobelovi ceny), na poznatcích pocházejících z psychologie. Zatímco behaviorální ekonomie je však založená na kognitivní psychologii, tento nový proud se obrací spíše k morální psychologii.

Jak tomu již s revolucemi bývá, nedějí se proto, že by, jak se domníval Thomas Huxley, byla nádherná stará teorie zamordována odpornými novými fakty. Odporná nová fakta byla jasně viditelná již delší dobu. Jak se ale zdá, lidé nejsou ochotni opustit jakýkoli myšlenkový rámec, pokud za něj nemají náhradu. Nádherné staré teorie tak mohou být zamordovány pouze novějšími, silnějšími teoriemi.

Ekonomická teorie dlouho usilovala o eleganci Eukleidovské geometrie, ve které mohou být všechny pravdivé výroky vyvozeny z pěti zjevně nezvratných axiomů, jako je například představa, že existuje pouze jediná přímka, která může spojovat dva body v prostoru. V devatenáctém století však matematici začali přezkoumávat co se stane, pokud některý z axiomů uvolníme a objevili tak geometrii zakřiveného prostoru, ve kterém existuje nekonečné množství podélných přímek spojujících dva póly jedné koule.
Tradiční ekonomie spočívá na základech vlastních axiomů, především na modelu lidského chování známém jako člověk ekonomický. Podle toho si vybíráme z dostupných možností tu, kterou nejvíce preferujeme. Proč však preferujeme některé z dostupných možností na úkor jiných?

Ekonomové dlouhodobě považují tuto otázku za podružnou. To, co formuje naše preference je vnější, exogenní. Jak argumentují George Stigler a Gary Becker, de gustibus non est disputandum, tedy proti gustu žádný dišputát. Ale s několika rozumnými předpoklady, jako například že více je lepší než méně, můžeme často úspěšně odhadnout, jak se lidé budou chovat.

Behaviorální ekonomie přinesla změnu. Zpochybnila, že jsme v tomto rozhodování dobří. Podrobila předpoklady člověka ekonomického experimentálním testům a shledala, že jsou neuspokojivé. Její závěry ale nakonec vedly pouze ke snahám různými podněty pošťouchnout lidi směrem k lepšímu rozhodování.

Je možné, že nastupující nová revoluce byla vyvolána nepříjemnými zjištěními té staré. Zvažme například takzvanou Hru s ultimátem, ve které dostane hráč určitou sumu peněz, řekněme 100 dolarů. Druhému hráči pak musí nabídnout určitý podíl z této sumy. Pokud druhý hráč tuto nabídku přijme, mohou si oba peníze ponechat. Pokud ne, nedostane nikdo nic.

Člověk ekonomický by v takové situaci nabídl protihráči jeden dolar a ten by jej měl také přijmout, neboť jeden dolar je lepší než žádný. Lidé z nejrůznějších míst světa však mají tendenci odmítat nabídky nižší než třicet dolarů. Proč?

Podle domněnky nového revolučního přístupu totiž naše rozhodování není pouze výběrem té nejlepší z dostupných možností. Při rozhodování se totiž zároveň sami sebe ptáme, co bychom měli udělat.

Naše morální cítění, o kterém pojednává mimo jiné druhá ze slavných knih Adama Smitha, se, podle morálních psychologů, ve skutečnosti vyvinulo za účelem regulace našeho chování. Umožňuje nám kooperovat, upřednostnit „nás“ přede „mnou“ a právě díky němu jsme nejlépe spolupracujícím živočišným druhem na planetě. Morální cítění zahrnuje nejen pocity viny, hanby, pobouření, empatie, sympatie, hrůzy a znechucení, ale celý koktejl dalších emocí. Nízké nabídky ve Hře s ultimátem tak odmítáme proto, že cítíme, když nejsou férové.

Akerlof a Krantonová nabízí jednoduchou úpravu konvenčního ekonomického modelu chování. Tvrdí, že vedle standardních sobeckých elementů řídících naše rozhodování vnímají lidé sami sebe také jako členy sociálních kategorií, se kterými se identifikují. Každá z těchto společenských kategorií – jako například křesťan, otec, zednář, soused, nebo sportovec – přitom má množství norem a ideálů, se kterými bývá spojována. Lidé se pak rádi chovají v souladu s těmito ideály a nejen, že si je postupně osvojují, ale doslova se jimi sami stávají.

Bowles nám pak ukazuje, že pro analýzy jednotlivých situací využíváme rozdílné rámce. Snažit se lidi motivovat pomocí peněz může fungovat v situacích, které připomínají trh. Jak ale ukazuje slavný případ s mateřskými školkami v Haifě, nelze to vždy. Zavedení pokut pro rodiče, kteří vyzvednou své dítě pozdě, mělo přesně opačný efekt, než v jaký školka doufala: pokud se totiž pokuta příliš podobá poplatku, lidé se mohou rozhodnout, že si prostě připlatí.

Pokud pokuta zavedena není, vyzvedávat své děti pozdě je vnímáno jako nezdvořilé, neuctivé chování, které, vzhledem k učitelům, porušuje společenské zásady. Rodiče se smyslem pro vzájemný respekt se mu tak vyhýbají i bez pokut. Tento typ chování, který bere v úvahu vzájemný respekt, je dnes bohužel oslaben jak ve veřejném, tak v korporátním sektoru. Jeho místo zaujaly pokusy o navržení společenských mechanismů, které považují všechno lidské chování za sobecké, vnímají ho spíše jako intelektuální výzvu a snaží se jej pomocí finančních i jiných podnětů ovlivnit. I tyto snahy již byly oceněny Nobelovými cenami.

Jak se nicméně domnívá George Price, princip přirozeného výběru z nás udělal altruisty. Alespoň tedy vzhledem ke členům skupiny, kterou označujeme jako „my.“ Nová revoluce v ekonomickém myšlení doufejme nalezne způsoby a strategie, které se budou moci spolehnout na naše ideály a identity, namísto poplatků a pokut. A zatímco je bude hledat, možná si i my sami uvědomíme, že chodíme volit proto, že to by správný občan měl a že se snažíme vynikat v tom co děláme nejen kvůli zvýšení platu, ale také proto, že nám to nabízí možnost se seberealizovat a získat uznání.

Pokud bude nová revoluce úspěšná, pomůže nám lépe chápat naše světlé stránky. Ekonomie a naše chápání lidského chování obecně nemusí být nutně ponuré. Může být dokonce i inspirativní.

 

Ricardo Hausmann

Autor je profesorem ekonomie na Harvardově univerzitě a bývalým ministrem Venezuely pro plánování
Z angličtiny přeložil Vojta Berka
Copyright: Project Syndicate, 2017, www.project-syndicate.org