logo Facebook
Fantazie je důležitější než informace. Až na výjimky …

Nepohodlné pravdy týkající se migrace

05. prosince 2017 08:00 / autor: Robert Skidelsky

Současná debata o migraci je silně ovlivněna obory jako sociologie, antropologie, či historie. Zdá se tak, že člověk ekonomický, který žil motivován pouze touhou po chlebu, přepustil své místo někomu novému, někomu, pro koho je pocit že někam náleží přinejmenším stejně důležitý jako jídlo.

To jednoho přinutí pochybovat o tom, že důvodem odporu proti masové migraci je strach ze ztráty práce, snížení platu, či prohloubení společenské nerovnosti. Ekonomická situace nepochybně hrála při vzestupu „populistických“ politických proudů svou roli. Dnešní krizi identity ale ekonomické reformy vyřešit nedokážou, přinejmenším ne samy. Ekonomický blahobyt zkrátka není to samé, jako společenská stabilita.

I přesto bychom měli s ekonomikou začít. Jako dobrý příklad nám poslouží Velká Británie, která je právě na cestě z Evropské unie. Ta mezi lety 1991 a 2013 přijala 4,9 milionů zahraničních migrantů.

Standardní ekonomická teorie říká, že imigrace, stejně jako volný obchod, přinese po určité době domácí populaci prospěch. Hlavním argumentem je, že pokud zvýšíte dostupnost pracovní síly, sníží se tím její cena, tedy mzdy. To navýší zisky. Vyšší zisky pak vedou k větším investicím, které zase navýší poptávku po práci, čímž zvrátí původní snižování mezd. Imigrace tak umožňuje, aby si větší populace žila ve stejných životních standardech, v jakých předtím žila menší populace – tedy jasné zlepšení všeobecného společenského blahobytu.

Nedávná studie ekonoma Roberta Rowthorna z univerzity v Cambridge však naznačuje, že tento argument je plný děr. Takzvaně 'dočasné' dopady migrace, v podobě všeobecného snížení platů a nahrazení některých domácích pracovníků nově příchozími, mohou trvat i pět či deset let. Vyhlídky na přínos, který migrace přinese, ale nepočítají s možností recese. Pokud se navíc nejedná o jednorázové navýšení pracovní síly, ale o nepřetržitý proud migrantů, může poptávka po pracovní síle za její nabídkou neustále zaostávat. „Tvrzení, že imigranti vytlačují lokální pracovníky a snižují jejich mzdy je možná přehnané,“ tvrdí Rowthorn, „ale není vždy mylné.“

Druhým ekonomickým argumentem bývá, že migrace přináší omlazení trhu práce a stabilizaci veřejných financí, protože mladí, nově příchozí pracující budou splácet daně potřebné k uživení narůstajícího množství důchodců. Britská populace by tak, díky migraci a díky převaze porodů nad úmrtími mezi přistěhovalci, měla ještě před koncem příští dekády překonat hranici 70 milionů obyvatel. To je nárůst o 3,6 miliónu, představující 5,5 %.

Rowthorn tuto argumentaci nepřipouští. „Omlazování populace migrací je jako šlapat na křeččím kole,“ říká. „K tomu, aby bylo možné udržet snížení mezigenerační závislosti, bychom potřebovali nikdy nekončící proud migrantů. Jak se jednou jejich přísun zastaví, věková struktura se vrátí na svou původní trajektorii.“ Nižší přísun a vyšší důchodový věk by přitom byly mnohem lepším řešením populačního stárnutí.

Ekonomické argumenty mluvící pro rozsáhlou imigraci jsou proto, i při optimálních podmínkách jako je nepřítomnost recese, neprůkazné. Skutečným jádrem věci tak je její společenský dopad. A právě zde vidíme dobře známé výhody, které s sebou diverzifikace vždy nese, bojovat se strachem o ztrátu společenské soudržnosti.

Bývalý editor časopisu Prospect David Goodhart se snažil výhody omezení pohybů ve společnosti popsat z pozice sociálního demokrata. Goodhart se snaží vyhnout otázce, zda je kulturní diverzita morálně správná či špatná. Jeho předpokladem je zkrátka to, že většina lidí preferuje žít v povědomých rámcích vlastní kultury a že jejich političtí zástupci by měli tuto touhu reflektovat. Přístup spolehající na neviditelnou, korektivní ruku trhu je v otázkách složení populace stejně těžko udržitelný, jako je přehlížení jejího nárůstu.

Podle Goodharta leží kořeny liberálního nesouhlasu s regulací migrace v individualistickém vnímání společnosti. Liberálové nejsou ochotni pochopit, jak úzký vztah lidé mají ke svým ustáleným komunitám, a tak považují nesouhlas s migrací za iracionální a rasistický.

Přehnaný optimismus ohledně integrace přistěhovalců vychází ze stejného myšlení: pokud vidíme společnost jako sbírku individualit, integrace by neměla být problém. Migranti samozřejmě nemusí, podle Goodharta, zcela opustit svoje tradice, ale, pokud nevyvinou pozitivní snahu se do nové společnosti začlenit, budou se s nimi její obyvatelé jenom těžko sžívat.

Příliš rychlý proud migrantů nahlodává a oslabuje naše sklony k solidaritě, stejně jako komplikované vztahy nutné k udržení sociálního státu. „Lidé budou vždy upřednostňovat své vlastní rodiny a komunity,“ říká Goodhart, „a je úkolem realistických liberalistů najít definici komunity, která bude dostatečně široká na to, aby dokázala přijmout lidi pocházející z nejrůznějších míst, aniž by sama ztratila smysl.“

Ekonomičtí i političtí liberálové si ve snaze prosadit neomezenou migraci notují. Ekonomičtí liberálové vnímají národní hranice jako iracionální překážky bránící globalizaci trhu. Ti političtí zase vidí národní státy a loajalitu, kterou tyto státy ve svých občanech vzbuzují, jako překážku hlubší politické integraci lidstva jako celku. Oba směry se tak snaží oslovit morální závazky, které jdou až za fyzické a kulturní hranice států.

Jde tak ve skutečnosti o nejstarší spor společenských věd. Mohou být komunity vytvořeny pomocí trhu a politiky, nebo nezbytně potřebují nějaký předcházející pocit sounáležitosti?

Zdá se mi, že kdokoli, kdo o podobných problémech přemýšlí, musí souhlasit s Goodhartem. Pro většinu lidí je státní občanství něco, do čeho se člověk narodí. Jeho hodnoty pak vyrůstají ze specifické historie a geografie. Pokud se tvář komunity změní příliš rychle, lidé se začnou cítit odstřižení od vlastní historie, od vlastních kořenů. Obavy liberálů z toho, aby se nejevili jako rasisté, jim zabraňují tuto skutečnost zřetelně vidět. Prudký nárůst takzvaného populismu je pak nevyhnutelným výsledkem takové situace.

Politický závěr, ke kterému nás tento myšlenkový pochod vede, je banální, ale stojí za to jej zopakovat. Tolerance veřejnosti ke změně a její schopnost adaptovat se mají své limity, za které bychom ji neměli tlačit. Tyto limity se mohou v jednotlivých zemích různit, vždy jsou však přítomné. Nebo ještě jednjodušeji, imigrace by neměla být prosazována s přehnanou silou, protože jinak nepochybně vyvolá nenávist a nepřátelství. Politici, kteří nedokáží "kontrolovat své hranice," si totiž nezaslouží důvěru svých voličů.

 

Robert Skidelsky

Autor je profesorem politické ekonomie na univerzitě ve Warwicku
Z angličtiny přeložil Vojta Berka
Copyright: Project Syndicate, 2017, www.project-syndicate.org