logo Facebook
Fantazie je důležitější než informace. Až na výjimky …

Dva mýty týkající se automatizace

27. prosince 2017 09:52 / autor: Barry Eichengreen

Nástup robotizace, umělá inteligence a strojové učení mají brzy od základů změnit samotnou podstatu práce. To ví každý. Nebo si každý alespoň myslí, že to ví.

Abychom byli přesnější, lidé si myslí, že ví dvě specifické věci. Zaprvé, že jsou ohrožena pracovní místa. "Do roku 2018 eliminuje umělá inteligence 9 % pracovních míst v USA, předpokládá Forrester," zní jeden z novinových titulků. "McKinsey: Třetina amerických zaměstnanců by, kvůli automatizaci, mohla být do roku 2030 bez práce," hlásí další.

Zprávy jako jsou tyto budí dojem, že technologický pokrok, stejně jako ztráta zaměstnání, dramaticky zrychlují. Celková produktivita (TFP), která je nejlepším souhrnným ukazatelem rychlosti technologických změn, však ve skutečnosti již od roku 2005 spíše stagnuje, a to jak ve Spojených státech, tak ve zbytku rozvinutého světa.

Jak navíc nedávno upozornil ekonom Timothy Taylor, rychlost, s jakou se profesní struktura mění (tedy rozdíl mezi hodnotou nových zaměstnání a ztrátou zaměstnání upadajících), se již od osmdesátých let spíše snižuje než zvyšuje. To samozřejmě neznamená, že by se profesní struktura neměnila vůbec. Pouze to není stále rychlejším a rychlejším tempem, jak by se z dnešní rétoriky mohlo zdát, ale spíše naopak.

Druhou věcí, kterou má každý za nezpochybnitelnou, je, že dříve nenahraditelná zaměstnání jsou nyní ohrožena. Kdysi dávno bylo možné zastávat názor, že roboti nahradí lidi především ve vykonávání rutinních úkolů, ale nebudou schopni nahradit vysoce vzdělané, kvalifikované zaměstnance – doktory, právníky, či dokonce profesory. Konkrétně se mělo za to, že stroje nejsou schopny vykonávat úkony vyžadující empatii, soucit, intuici, mezilidské vztahy a komunikaci.

Dnes se nicméně tyto hranice rozpadají. Amazonem vyráběná Alexa komunikovat dokáže, crowdsourcing, spolu s analýzou digitální historie, umí správně vytušit nákupní návyky a umělá inteligence může být použita k prozkoumávání rentgenů i následné diagnóze zdravotních problémů. Technologie tak transformuje všechna zaměstnání, včetně těch, která zastávají doktoři, právníci a profesoři.

Ale transformovat není to samé, jako ohrožovat. Je pravda, že stroje jsou již nyní šikovnější ve vyhledávání právních precedentů než právníci sami. Ale právní zástupce, který si dokáže s klientem vyhovět a vycítit jeho potřeby, může stále nabídnout nedocenitelné rady při rozhodování, jak pokročit se zapeklitým rozvodem, zda vyjednávat, či se soudit. Stejně tak mu jeho znalost osobností soudce i poroty může pomoci v průběhu soudního procesu, obzvlášť pokud ji dokáže skloubit s moderními možnostmi datových analýz. Jeho práce se mění, nikoli mizí.

Tyto postřehy nám ukazují, co se na trhu práce skutečně děje. Není to tak, že by sestřičky v nemocnicích nahrazovali zdravotničtí roboti. Spíše je jejich role nově definována, a i nadále nově a nově vymezována v závislosti na tom, jak se budou schopnosti robotů vyvíjet směrem od pouhé fyzické pomoci při manipulaci s pacientem k fyzioterapii a emocionální podpoře pacientů s postižením, či depresemi.

To je dobrá zpráva pro ty, kteří se obávají o budoucnost současných pracujících: poptávka po lidech, zaměstnaných ve stávajících povoláních, nezmizí. Ne všechny sestřičky se budou muset přeučit na softwarové inženýry. Zkušenosti, které mají – jak s pacienty pracovat, jak rozpoznat jejich nálady a jak ohodnotit jejich potřeby – si udrží svoji relevanci a cenu. Budou je moci využít ke spolupráci, či vedení svých robotických kolegů.

Nastupující technologická transformace tak nepřinese stejně masivní profesní změnu, jakou přinesla, se svým přerozdělením práce mezi zemědělský a industriální sektor, Průmyslová revoluce. Valná většina Američanů již tak jako tak pracuje ve službách. Co však bude důležitější, než kdykoli předtím je schopnost neustále doplňovat nové dovednosti, aktualizovat své vzdělání a přizpůsobovat se změnám, které bude do jednotlivých povolání přinášet nová technologie.

V zemích, jako je Německo, existuje množství sektorů, kde jsou pracující školeni jako učni a jejich doškolování plynule pokračuje po celou jejich kariéru. Společnosti do svých zaměstnanců investují, protože to po nich zaměstnanci požadují. Umožňuje jim to i fakt, že díky Zákonu o spolurozhodování z roku 1951 mají své zastoupení ve správní radě. Asociace zastupující zaměstnavatele spolupracují se silnými odbory na organizaci a vedení výcvikových programů, které jsou navíc efektivní díky federálním standardům a učebním plánům.

Ve Spojených státech nepatří silné odbory, zastoupení pracujících ve správních radách, ani státní regulace výcviku soukromých zaměstnanců do vzorečku institucionálních pravidel. Firmy tak své zaměstnance vnímají spíše jako součástky na jedno použití a neinvestují do jejich rozvoje. Vláda s tím samozřejmě nic nedělá.

Zvažme proto tento nápad. Co kdyby stát, místo "daňové reformy," která firmám umožňuje odečíst si kapitálové výdaje, radši poskytoval společnostem daňové úlevy vy výši nákladů vynaložených na celoživotní vzdělávání zaměstnanců?

 
Barry Eichengreen

Autor je profesorem ekonomie na univerzitě v Berkeley
Z angličtiny přeložil Vojta Berka
Copyright: Project Syndicate, 2017, www.project-syndicate.org