logo Facebook
I slova jsou činy

Rekordní růst české koruny: Snadný odraz ze dna

11. ledna 2018 13:23 / autor: Eva Kislingerová

V posledních dnech loňského roku proběhla médii na první pohled bombastická zpráva, podle které byla „česká koruna druhou nejrychleji rostoucí měnou světa.“

Po přečtení článku jsem se dozvěděla, že se koruna dělí o druhé místo s polským zlotým, zatímco lídrem této kategorie je pak měna Mosambiku s názvem metical (MZN) rovnající se 0,3671 Kč.

Záhy jsem se rozpomenula na to, kterak jsem v roce 2008 narazila v předvečer vypuknutí globální ekonomické krize na dva články, přičemž ten první pravil, že se „koruna vrátila mezi nejvíce posilující měny světa“, zatímco v titulku toho druhého se pro změnu psalo o tom, že „koruna je druhou nejvíce oslabující měnou na světě“. Čtenář dostal na vybranou. Na druhou stranu patří Bloomberg mezi seriózní a uznávané agentury, tudíž, proč se nezamyslet nad podstatou sdělení o báječné kondici naší měny?

V první řadě ve finančním světě platí to samé, co ve sportu. Proto například sotva průměrný běžec zaznamená během jednoho roku ve většině případů při troše snahy větší progres, než světový rekordman. Ze dna se totiž odráží vždy snáze. Česká koruna tak téměř po roce od ukončení devizových intervencí posílila vůči euru asi o 1,5 koruny. Jde o výsledek, který se nejspíše v příštím roce zopakuje jen velmi těžce. Paradoxně už máme něco podobného za sebou, v roce 2011 totiž byla koruna nejvíce posilující měnou světa vůči euru.

Navíc nesmíme zapomínat na samotnou podstatu vývoje kurzu každé měny. Obvykle je totiž pouze jedním z mnoha ukazatelů ekonomické kondice země, kde se s takovou měnou platí. Samotná informace o posilování či oslabování konkrétní měny, je proto zajímavá a směrodatná snad jen pro obchodníky a spekulanty na devizových trzích. Běžného daňového poplatníka taková zpráva může nechat docela klidným.

Vývoj kurzu je jedním z nástrojů měnové politiky národních bank, kterým může být sledován jeden, či více cílů. V případě naší vlasti jde zejména o inflaci, kdy ČNB zastává politiku cílování inflace na úrovni 2 % s rozptylem +/- 1 p.b. Tomuto primárnímu cíli je následně podřízena samotná monetární politika banky. Nástrojů, kterými lze dosáhnout kýženého cíle je hned několik, aktuálně například ČB hovoří o zvyšování úrokových sazeb.

V loňském roce jsme byli svědky situace, kdy inflace v prvním čtvrtletí roku překročila cílová 2 %, zároveň s tím ČNB uvolnila zafixovaný kurz koruny a umožnila tak její rapidní posílení o 18 %. Protože jsme ale i nadále byli svědky dalšího růstu inflace ke až ke 3 %, reagovala ČNB v loňském roce ještě dvakrát. A to tím, že navýšila základní úrokovou sazbu z hodnoty 0,05 % (rovnající se technické nule držené od roku 2012) až na hodnotu 0,5 % s prognózou dalšího navyšování. Tímto se postupně dostáváme do situace, kdy inflace začne postupně klesat ke kýženým dvěma procentům a držba peněz na našich bankovních účtech nebude prodělečnou činností.

V souvislosti s rekordně rostoucí korunou si může někdo položit otázku, co s přijetím společné měny euro? V tomto případě se zcela ztotožňuji s názorem profesora Christophera A. Simse a nečiním tak jen tak proto, že by se s nositeli Nobelových cen mělo souhlasit jaksi automaticky. Euro je pro Česko stejně riskantní záležitostí, jako tomu bylo před čtyřmi lety, kdy byly na pořadu dne hovory o vyloučení Řecka z eurozóny. Od té doby se totiž nezměnilo vůbec nic k lepšímu. Doposud nebyla stanovena závazná pravidla ani fiskální nástroje umožňující ECB řídit zadluženost v zemích platících eurem. Člověk nemusí být zrovna v ekonomii přehnaně zběhlým, aby věděl, že v důsledku absence tohoto instrumentu se budou na nesplacené závazky jednotlivých států skládat v případě jejich defaultu všechny země eurozóny. Na druhou stranu, co si budeme namlouvat, naše ekonomika je z 80 % na fungování eurozóny závislá. Takový bankrot by tak pro nás nepochybně znamenal otřes, nikoli však zemětřesení.

Zpět k loni rekordně posilující koruně. Informace Bloombergu je zajímavá, leč nestojí za větší pozornost a ani zdaleka negarantuje naší ekonomice za všech okolností světlé zítřky. Myslím ale, že nejspíše potěšila naše turisty. Jejich dovolená by totiž měla zlevnit o zmiňovaných 18 %. Na základě vlastních zkušeností ovšem kladu v tomto případě důraz na slovo „měla“. Proto bych řekla, že se z aktuálního vývoje nejvíce radují cestovní kanceláře. Možná.

 

Eva Kislingerová

Autorka je profesorkou ekonomie, zastupitelkou hlavního města Prahy za Ano a náměstkyní pražské primátorky pro oblast rozpočtu a financí
Původne zvěřejněno na serveru kislingerova.blog.idnes.cz
Publikováno s laskavým svolením autorky