logo Facebook
I slova jsou činy

Češi milují svého prezidenta

22. ledna 2018 13:09 / autor: Markéta Šichtařová

Nemyslím Toho Jednoho Prezidenta jako Frantu Vopičku. Myslím prezidenta jako úřad. Jako symbol. Historie tomu totiž chtěla, že hned první československý prezident byl výrazná osobnost. 

Většina lidí je přesvědčena, že pozitivně výrazná osobnost. Jiní si naopak myslí, že kupříkladu díky svému vřelému postoji k pozemkové reformě byl negativně výrazná osobnost. Ale to je v zásadě jedno, protože ať tak či onak, shodneme se, že Masaryk nějakým způsobem nechal v povědomí výrazný zářez.

Druhý prezident Beneš také. U něho vzhledem k jeho roli především v roce 1948 převažuje spíš negativní pohled veřejnosti. Ale opět je zapsán hluboko v podvědomí. Kdo si však vzpomene na jména jeho premiérů?

Gottwald – nenechal snad v našich dějinách zářez hluboký jak kráter?

A tak bychom mohli pokračovat dál až k současnosti. Havel? Jeho kult je kapitolou samotnou o sobě, se kterou může jakžtakž soupeřit snad jen kult Masaryka.

Klaus? Najde se dneska někdo, kdo na něj nemá názor? Je jedno, jestli pozitivní, nebo negativní – prostě silný názor. Kolik lidí ale má srovnatelně silná názor na jeho premiéry?

A teď mi řekněte: Kolik jmen prezidentů vám zůstalo v paměti v případě Německa nebo Rakouska? Tedy zemí, které jsou nám geograficky blízké, takže bychom je mohli a měli dobře znát, a současně které jsou stejně jako naše země založeny na parlamentním politickém systému. Vsadím se, že jako první vám v mysli vyskakují jména kancléřů – tedy analogií našeho premiéra. Logicky. Parlamentní politický systém, který je typický pro naše končiny od Balkánu, přes východní a střední Evropu, až po Benelux, je totiž založený na silné výkonné moci vlády a premiéra. Prezident je v tomto systému jakousi okrasou, jehož nejčastější funkcí je pokládání věnců u pomníků, o kterých už většina lidí zapomněla, koho připomínají.

Naproti tomu poloprezidentské systémy, jako jsou třeba Francie a Rusko, nebo čisté prezidentské systémy, jako jsou USA a skoro celá Latinská Amerika, jsou založené na opaku: Silný prezident a premiér jako úředník, pokud vůbec nějaký. Vzpomenete si na víc francouzských prezidentů, či premiérů? Jasně, že prezidentů.

A tomu, kdo má jak silnou výkonnou moc, taky odpovídá volební systém. Čím větší „síla funkce“, tím přímější volba neboli silnější mandát přímo od lidu. Tedy – většinou. Proto v Rusku je lidem volen prezident. Proto v Německu výstupem lidových voleb je kancléř, kterého prezident navrhuje víceméně formálně, tedy na základě volebního výsledku.

No a pak je tu český systém. Ani jedno, ani druhé. Prostě maglajz.

Češi si volí Parlament a z nejsilnější parlamentní strany se obyčejně rekrutuje premiér. Premiér je tedy „skoro-volen“ lidem. Češi si ovšem usmysleli, že si budou přímo volit i prezidenta – zjevně na základě své historické zkušenosti, díky níž získali dojem, že prezident „přeci má být výrazná osobnost“.

Úplně tu touhu chápu: Tuhle mi jeden pán napsal, že „je dobře, že společnost konečně začala diskutovat o svém osudu“. Jiný zas, že „přímá volba je právě ta demokracie, po které jsme volali“. A také jsem slyšela, že „přímá volba dává rovné šance všem chytrým...“ Ano, to všechno zní docela dobře. Má to ale jeden problém.

Třeba taková kyselá okurka je báječná věc a dokážu sežrat na posezení celou sklenici. Hrozinky jsou taky báječná věc, náramně ráda je sypu na celé pytle do vánočky. Ale vařit jako pejsek s kočičkou dort z kyselých okurek i hrozinek by se mi moc nechtělo. Ne všechno dobré je totiž dobré na hromadě s něčím jiným dobrým. Ono to dobré totiž pak jaksi může zaniknout. Prezident valnou část své energie může – principiálně vzato – věnovat na pletichaření, jak zadupat premiéra, který mu zaclání, premiér může svou energii věnovat na zadupání prezidenta, který mu zaclání, a voliči nemalou část své invence věnují na strategizování při volbách, aby se oba zaclánějící týpci zadupali navzájem.

Řekla bych, že bohatě stačí, když se v rámci rodin lidé vzájemně poperou vždy po volbách do Sněmovny jednou za čtyři roky. Frustrace a zloba, kterou vyvolala přímá volba prezidenta, je překvapivě velká – mnohem větší než po podzimních volbách. Což je paradoxní, když výsledek prvního kola se předem očekával. Na lidech kolem sebe pozoruju nervozitu, která by se dala krájet. A myslím, že by náladě lidí prospělo zrušení přímé volby.

A vůbec by to přitom nebylo o nějakém okleštění demokracie. Naopak. Bylo by to spíš o vybrání si, zda si budeme hrát na prezidentskou, nebo parlamentní republiku, či si budeme dál hýčkat našeho kočkopsa. Ale nedělám si ani ty nejmenší iluze, že by v dohledných letech došlo ke změně. Společenská poptávka po přímé volbě je příliš velká. Zvyk táhnoucí se od Masarykových dob se zažral příliš hluboko pod kůži.

 

Markéta Šichtařová

Původně zveřejněno na serveru blog.idnes.cz
Publikováno s laskavým svolením autorky