Ecofin.cz - Proč není nízká inflace žádným překvapením
logo Facebook
I slova jsou činy

Proč není nízká inflace žádným překvapením

30. ledna 2018 05:00 / autor: J. Bradford DeLong

To, že napříč severní polokoulí zůstává inflace tvrdohlavě nízko je překvapením pro mnohé ekonomy. Nouriel Roubini, hloubavý a vždy pozorný profesor New Yorkské univerzity, to v září připsal pozitivním šokům v agregátní nabídce – tedy tomu, že se zvýšila nabídka určitého typu zboží a srazila tak ceny.

To má za následek, povšimnul si Roubini, že „jádrová inflace klesla“ i navzdory „zrychlujícímu růstu pokročilých ekonomik, který by měl naopak provázet růst inflace.“ Americký Federální rezervní systém mezitím „ospravedlňuje své rozhodnutí normalizovat sazby i navzdory nízké inflaci tím, že označuje změny v nabídce, které inflaci oslabují, pouze za dočasné.“ Roubini proto soudí, že „přestože centrální banky nejsou ochotné vzdát se svého dvouprocentního inflačního cíle, jsou ochotné prodloužit časový rámec, ve kterém je nutné cíle dosáhnout.“

Podle mě se ukáže, že interpretovat nízkou úroveň inflace jako symptom dočasných výkyvů nabídky je chybné. Tato diagnóza čte mylně historická fakta z období let 1970-1990 a je tak založená na fundamentálně chybných předpokladech o hnacích silách inflace v globalizovaných zemích severní polokoule po druhé světové válce.

Od sedmdesátých let se ekonomové shodují na představě poměrně strmé Phillipsovi křivky, tedy na tom, že ceny reagují velmi silně na změny v poptávce. Podle tohoto názoru mají i relativně malá zvýšení agregátní poptávky nad úroveň odpovídající plné zaměstnanosti výrazný dopad nejen na inflaci samotnou, ale dokonce i na očekávání jejího budoucího pohybu. Období rapidního zrychlování inflace v nedávné minulosti tedy povede lidi k názoru, že bude narůstat i do budoucna.

Před více než dvaceti lety jsem napsal pojednání pojmenované „Americká inflace v době míru: unikát sedmdesátých let,“ ve kterém jsem tento narativ podrobil kritice. Poukázal jsem v něm na to, že v dobách, kdy se dnes standardní chápání inflace teprve formovalo, nebyly výkyvy agregátní poptávky nad úroveň odpovídající plné zaměstnanosti příliš časté, byly malé a krátké. Skoková navýšení inflace se navíc do očekávání promítala vždy až s odstupem.

Ve skutečnosti byly pro upravení vyhlídek potřeba tři velké otřesy na straně nabídky. Kromě Jomkipurské války v roce 1973 a Iránské revoluce v roce 1979 měly na růst produktivity dopad také odbory, které si v té době ještě udržovaly nejen silný vliv cenovou politiku, ale také dokázaly vyjednat zvýšení mezd, které bylo zakomponováno do pracovních smluv.

Navzdory těmto šokům se centrální bankéři, a především tehdejší šéf Fedu Arthur F. Burns, zdráhali naplno oddat pokusům o nastolení cenové stability. Burns se, celkem pochopitelně, obával, že pokusy bojovat s inflací by mohly přinést hlubokou recesy a rozhodl se raději pouze tlačit káru dál. To, jak dnes víme, připravilo jeviště pro rok 1979, kdy Burnse vystřídal v čele Fedu Paul Volcker, zvýšil sazby pro mezibankovní trh (postup známý dnes jako "Volckerova disinflace") a přivodil tak v letech 1979-1982 recesi, která rozsahem předznamenávala Světovou ekonomickou krizi.

Tento popis skutečných událostí však kupodivu nadlouho přebil alternativní narativ, ke kterému se ještě dnes mnozí hlásí. Podle tohoto pseudo-historického převyprávění neznali ještě v šedesátých letech keynesiánští ekonomové přirozenou míru nezaměstnanosti, a tak přesvědčili centrální bankéře a vlády o výhodách až příliš expanzivní politiky, která následně zvýšila agregátní poptávku nad úroveň odpovídající plné zaměstnanosti.

To byla samozřejmě urážka bohů trhu, kteří na toto rouhání odpověděli odplatou v podobě dlouhodobě vysoké inflace. Volcknerova disinflace tak byla aktem pokání. Abychom se očistili od prvotního hříchu, museli jsme obětovat milióny pracovních míst a zdrojů příjmu pro dělnické rodiny.

Je to nicméně již víc než 20 let co ekonomové Douglas Staiger, James H. Stock a Mark W. Watson ukázali, že přirozená míra nezaměstnanosti není stabilní parametr, který by mohl být přesně odhadnutelný. Ekonomové Olivier Blanchard, Eugenio Cerutti a Lawrence H. Summers zase vymýtili víru v to, že by Phillipsova křivka měla příkrý spád. K tomu označit ji za příkrou bylo ve skutečnosti už v sedmdesátých letech třeba odvrátit oči od dočasných otřesů v nabídce a připisovat poptávce vlivy, které lze mnohem snáze připsat právě nabídce.

Ti, kdo na základech této rozšířené ekonomické pohádky o sedmdesátých letech předpovídali prudký nárůst inflace v kterékoli z posledních tří dekád nakonec pohořeli. Proč tedy má nad námi i dnes tato báchorka takovou sílu?

Nejlepším – i když provizorním a poněkud neadekvátním – vysvětlením které jsem zatím slyšel je, že to vyhovuje našim kognitivním předsudkům. Je pro nás přirozené hledat příběhy hříchu a odplaty, zločinu a trestu, chyb a následků. Tento příběh nám tak říká, co chceme slyšet.

Zjišťovat, proč na nás kognitivní zkreslení má takový vliv, je úkolem pro budoucí psychology. My ostatní bychom se mezitím měli pokusit utéct z heuristického vězení, které jsme si sami vystavěli.

 

J. Bradford DeLong

Autor je profesorem ekonomie na Kalifornské Univerzitě v Berkeley
Z angličtiny přeložil Vojta Berka
Copyright: Project Syndicate, 2017, www.project-syndicate.org