logo Facebook
I slova jsou činy

Čemu nás naučilo černé pondělí

23. února 2018 01:41 / autor: Barry Eichengreen

Americký prezident Donald Trump často využíval akciového trhu jako důkazu, že ekonomický program jeho administrativy funguje. Zatímco index Dow Jones Industrial Average (DJIA) však od jeho inaugurace stoupl o téměř 30%, do jaké míry to je díky presidentově politice není jasné. Co jisté však je, jak nám trhy nedávno opět připomněly, je že co roste, může také klesat.

Ve snaze interpretovat ostré pády akcií a jejich možné důsledky se mnozí vrací k roku 2008 a turbulentnímu období okolo bankrotu Lehman Brothers. Existuje ale lepší historický precedent pro současnou situaci: Černé pondělí 19. října 1987.

Černé pondělí bylo masivní: cenový kolaps ve výši 22.6 % zůstává procentuálně největší jednodenní ztrátou, kterou u DJIA kdy sledovali. Jejím ekvivalentem by dnes na Dow Jones bylo 6 000 bodů.

Tento pád se navíc v roce 1987 odehrával na pozadí zpřísňující se monetární politiky Federálního rezervního systému. Mezi lednem a říjnem 1987 zvedl Fed sazbu federální fondů o téměř 100 bazických bodů, čímž ztížil možnost vypůjčit si na nákup akcií. Před říjnem 2008 úrokové sazby naopak, v reakci na zhoršující se stav ekonomiky, ostře padaly. Už díky tomu je rok 1987 mnohem lepší analogií.

Pád z roku 1987 se navíc odehrával v období slábnoucího dolaru. Týden před krachem pronesl tehdejší ministr financí James Baker několik poznámek, které byly interpretovány jako hrozba, že umožní devalvaci dolaru. Stejně jako nynější ministr financí Steven Mnuchin po svém letošním vystoupení v Davosu si Baker následně stěžoval, že jeho komentář byl vytržen z kontextu. Fakt, že hromadné odprodeje začaly na Černé pondělí v zahraničí, nikoliv v Americe, a to především v zemích, které by byly slabým dolarem negativně ovlivněny, mnoho naznačuje.

Svou roli hrálo také obchodování pomocí předem naprogramovaných algoritmů, konkrétně především pomocí algoritmu vytvořeného na Kalifornské univerzitě v Berkeley, známého jako „portfoliové pojištění.“ Ten využíval počítačových modelů k určení optimálního poměru mezi hotovostí a akciovým kapitálem. Portfoliové pojištění tak říkalo investorům, aby redukovali své akcie na padajících trzích, aby limitovali svá rizika. Výsledkem modelů, které podporovaly prodej na slabém trhu, byly pochopitelně mnohem výraznější cenové propady.

Přestože se stále spekuluje o tom, jakou přesně hrálo portfoliové pojištění roli, je těžké si představit tak výrazné propady trhu bez jeho vlivu. Algoritmy dvacátého prvního století jsou možná komplexnější, ale i ty mají nezamýšlené dopady a mohou zvyšovat volatilitu trhu.

Navzdory dramatu, které rok 1987 na Wall Street přinesl, dopad na ekonomiku jako takovou nebyl příliš výrazný. Spotřeba sice v říjnu ostře poklesla, ale dokázala se, navzdory ztrátám a panujícím nejistotám, rychle vzchopit a stabilizovat. Do investicí dění na burze v podstatě nepromluvilo vůbec.

Co tedy zmírňovalo následky propadu? Především Fed, který pod vedením čerstvě jmenovaného Alana Greenspana rozvolnil svou monetární politiku a ujistil investory, že krach nebude mít za následek žádný vážný nedostatek likvidity. Trhy se uklidnily a s nižší volatilitou opadla i nejistota na straně spotřebitelů.
Zadruhé, krach nezasáhl žádné ze systematicky nezbytných finančních institucí. Velké, bohaté banky využily předešlých pět let od vypuknutí latinsko-Americké dluhové krize k posílení svých rozvah. Přestože hypoteční krize dál vřela, stavební spořitelny byly, i jako skupina, příliš malé na to, aby jejich problémy skutečně výrazně ovlivnily ekonomiku.

Jaké dopady by tedy měl podobný krach dnes? Americký bankovní systém v současnosti vypadá dostatečně robustní na to, aby případnou zátěž absorboval. Jak ale víme, banky, které v době blahobytu působí zdravě, mohou v dobách zvratu rychle ochořet. Kroky Kongresu, které oslabily Dodd-Frankův zákon, zbavily mnohé banky povinnosti podstupovat pravidelné testy odolnosti. Na jejich robustní zdraví bychom proto neměli tak úplně sázet.

Fed má dnes navíc mnohem méně prostoru pro snižování úrokových sazeb, než měl v roce 1987, kdy byly na úrovni 6% a velké banky si účtovaly úroky dokonce 9%. Je jisté, že pokud by trh prudce klesl, Fed by znovu přistoupil na taktiku využitou již Alanem Greenspanem a Benem Bernankem, tedy začal by zprostředkovatelům poskytovat velké množství likvidity. Ale jestli by Fed pod Jayem Powellem zareagoval stejně jako pod Bernankem v roce 2008, kdy například poskytoval opakovaně půjčky i bankám bez členství, není jisté.

Do velké míry tak nakonec bude záviset na reakci prezidenta. Zachová se Trump jako Franklin Delano Roosevelt v roce 1993 a ujistí veřejnost, že se nemá čeho bát, kromě strachu samotného? Nebo se bude snažit najít obětního beránka, kterého obviní z kolapsu jeho oblíbeného ekonomického indikátoru, přičemž využije situace také k dalšímu útoku na demokraty, zahraniční vlády a Fed? Prezident, jehož jedinou snahou je najít mezi svými nepřáteli viníka, totiž pouze zhorší situaci.

 

Barry Eichengreen

Autor je profesorem ekonomie na univerzitě v Berkeley
Z angličtiny přeložil Vojta Berka
Copyright: Project Syndicate, 2017, www.project-syndicate.org