logo Facebook
I slova jsou činy

Z českých důchodů by jeden zešedivěl

19. března 2018 13:11 / autor: Michal Skořepa

Klasik by dosavadní vývoj a nynější stav českého důchodového systému popsal nejspíš slovy: na tváři lehký smích, hluboký v hlavě zmatek.

Česká bankovní asociace nedávno zveřejnila výsledky dalšího ročníku zkoumání finanční gramotnosti české populace. A je to čtení nepříliš radostné, minimálně co se týče finanční přípravy na stáří.

Tak například se ukazuje, že Češi by rádi měli na důchod naspořeno v průměru asi 1,5 milionu korun. Téměř 40 procent však zároveň uznává, že nemá na stáří naspořenou ani korunu, a dalších 45 procent nemá naspořeno víc než 300 000 Kč. A co hůř: polovina Čechů vlastně ani netuší, kolik by měli mít na důchod naspořeno. V tomto případě ale nemusí jít ani tak o znak nízké finanční gramotnosti, jako spíš o důsledek zoufalé nekoncepčnosti, s jakou k penzijnímu systému přistupují čeští zákonodárci, a to už léta. Průměrný český občan spořící na důchod tak za ta léta může mít v hlavě slušný galimatyáš.

První znak této nekoncepčnosti se vynořil už v raných 90. letech. Tehdy založené penzijní fondy slévaly jmění akcionářů penzijních fondů a jmění klientů do jednoho hrnce. Penzijní fond tak mohl z peněz klientů hradit třeba i náklady na provize svým prodejcům nebo na bombastickou reklamu. Tento problém byl sice vyřešen v rámci „Nečasovy“ reformy, ale nevyhnutně v tu chvíli začal růst v hlavě obyčejného Čecha zmatek: rozdíl mezi „původními“ transformovanými a „novými“ účastnickými fondy řadě z nás nejspíš stále ještě uniká.

Jako nekoncepční lze vnímat i to, že bylo oněm původním fondům zakázáno svým klientům přinášet na jejich investicích jakékoli ztráty. Spoření na penzi patří do oblasti dlouhodobých investic, a tak v něm lze připustit určité riziko, a tím se dostat k vyššímu výnosu. Původní české penzijní fondy ale ztrátu prostě přinést nesměly, a výsledek se dostavil: investovaly téměř výhradně do nízkorizikových, a tedy bohužel také nízkovýnosových aktiv, zejména státních dluhopisů. Například za rok 2016 byly z pohledu výnosnosti české penzijní fondy v rámci OECD na úplně posledním místě.

S příchodem účastnických fondů se situace změnila: najednou lze dosáhnout dlouhodobě zřetelně vyššího výnosu. Střadatelé na důchod proto mohli najednou měsíčně spořit o mnoho set korun méně, aniž by klesla cílová suma, kterou chtějí mít do důchodu našetřenou.

Další nekoncepčnost přišla s otevřením „druhého pilíře“ v roce 2013. Už před jeho startem bylo zřejmé, že nemá ani zdaleka robustní politickou podporu a že bude možná zanedlouho zase zrušen – k čemuž také po třech letech skutečně došlo. Na scéně se tak vedle penzijního připojištění a doplňkového penzijního spoření objevilo také důchodové spoření. Bylo to sice jen na přechodnou dobu, ale i tak se věci opět zkomplikovaly. A čím je celý systém penzijních produktů, jejich parametrů a podmínek složitější, tím budí u potenciálních klientů větší nechuť ho zkoumat a nějak se zapojit, jakkoli stát střadatelům slibuje u každého produktu nějakou podporu.

Ale hlavně: vznik a poměrně brzo poté zase zánik celého jednoho „pilíře“ vytvořil v české populaci podivný pocit, že v této sféře je stát schopen čehokoli a že se na nic nelze v delším výhledu spolehnout. Možná bude stačit spořit tisícovku, ale možná nebude stačit ani trojnásobek – kdoví.

Tato „veselá“ penzijní jízda pokračuje i v poslední době. Loni v létě bylo rozhodnuto, že stropem pro věk odchodu do důchodu bude 65 let. Přitom už v té době se všeobecně vědělo, že tento limit není udržitelný a bude třeba jej při nejbližší příležitosti posunout zřetelně výš. V té době vyšla například studie expertů České národní banky, která ukazuje, že dokonce i bez zastropování důchodového věku na 65 letech vyženou aktuální parametry důchodového systému český veřejný dluh v roce 2060 nad děsivých 90 % HDP.

A dlouhodobou neudržitelnost zmíněných parametrů potvrdila i před pár dny vydaná velmi informativní, ale kupodivu zcela nemedializovaná analýza Ministerstva práce a sociálních věcí. Zastropování důchodového věku na 65 letech tedy připomíná kapitána potápějící se lodi, který nařídí posádce vlévat do lodi další vodu s tím, že později v klidu posoudí, jestli nebude třeba dělat opak.

Takže ještě před rokem čekal třicetiletého Čecha odchod do důchodu ve věku téměř 69 let, ale v létě se mu tento věk skokově snížil o čtyři roky. Pro zachování stejné částky našetřené v okamžiku odchodu do penze teď musí každý měsíc spořit o několik set korun více. Jenže za pár let se pravděpodobně opět dozví, že začal spořit zbytečně moc.

V českém penzijním systému jsou tedy možné lecjaké psí kusy, a za pár let dokonce i korekce těchto psích kusů zase zpátky. Jestliže za takové situace i finančně vcelku gramotný občan netuší, kolik a v jaké podobě by měl vlastně spořit, můžeme se mu vůbec divit?

 

Michal Skořepa

Autor je analytikem České spořitelny a členem představenstva České společnosti ekonomické
Publikováno na serveru blog.aktualne.cz, původně vyšlo v LN
Zveřejněno s laskavým svolením autora