logo Facebook
I slova jsou činy

Kryptorubl, petro… Zůstalo jen ticho

20. března 2018 10:52 / autor: Luboš Smrčka

Před nedlouhou dobou se objevily dvě zajímavé zprávy. Rusko potvrdilo, že se zabývá konstrukcí vlastní kryptoměny. A venezuelský diktátor Maduro vyjevil světu svůj plán na vytvoření kryptoměny petro.

Po nedlouhé době je o obou projektech velmi tiché ticho.

Přitom vize kryptorublu byla na určitých serverech chvíli častějším hostem než předchozí móda rublu krytého zlatem. Což je už co říci, protože „zlatý rubl“ byl evergreenem veřejných diskusí a jeho popularita se dotýkala špiček věží chrámu Vasila Blaženého.

Nicméně petro či kryptorubl jsou stejné nesmysly, jako rubl krytý zlatem. I když ze zcela jiných důvodů. Principiálně platí, že kryptoměna může být jen těžko „emitována“ státní mocí. Jednou z nejpodstatnějších vlastností kryptoměny (vedle vcelku banálního a zcela základního předpokladu, že jde o měnu virtuální) je totiž nepřítomnost centrální autority a ti, kdo měnu akceptují, musí této nepřítomnosti centrální moci důvěřovat a zároveň důvěřovat blockchainu (tedy systémové evidenci plateb), která ale nutně musí být nezávislá na kterémkoliv z účastníků. Jinak to celé ztrácí smysl. Z tohoto pohledu je představa kryptoměny organizované z Kremlu či z Caracasu zcela absurdní.

Dejme tomu, že ostatní parametry krypoměny by dané státy byly schopné naplnit, ostatně by to nebyl zase tak veliký a zásadní problém. Neprolomitelnost a šifrování, globální charakter, anonymita, nemožnost odmítnout platbu, to všechno si lze představit. Jak by ale fungoval blockchain?

Skutečně by někdo využíval kryptoměnu s centrální autoritou? A to již vůbec není řeč o zcela podivuhodné představě venezuelského vládce o tom, že jeho petro bude „kryté ropou“ (co petro, to barel). V tomto případě lze dokonce zcela vážně pochybovat o tom, zda někdo z vládnoucí junty ve Venezuele chápe princip kryptoměn. Včetně toho, že jejich původní cíl není sloužit ani tak jako měny v pravém smyslu slova nebo jako investiční nástroje, ale jako prostředek pro anonymní, okamžité a nesledovatelné přemístění prostředků z místa na místo a jedno, zda o ulici vedle nebo do protějšího koutu světa. Kryptoměny se vyhýbají celému bankovnímu systému, v jistém smyslu ho nahrazují a zcela eliminují jeho kontrolní mechanismy. Jestli je každá jednotlivá „mince“ krytá ropou, ovčí kůží nebo čímkoliv „reálným“ je zcela vedlejší a dokonce principiálně je to spíše na škodu. Základem akceptování kryptoměny je totiž důvěra v mechanismy, algoritmy a celý zcela nezávislý a neovlivnitelný systém existence kryptoměny. Jestli někde stojí nebo nestojí barel ropy připravený k výměně za „petro“, to nikoho nezajímá.

Přitom jak Rusko, tak i Venezuela neskrývají, že úvahy o kryptoměnách jsou vedené potřebou vyhnout se sankcím, které zasahují jejich ekonomiku. Tedy v této rovině jsou úvahy o kryptoměně v rámci logiky naprosto správné. Jak ovšem snít o vlastních digitálních penězích a zároveň jejich podrobení centrální autoritě, to zůstává naprostou záhadou.

Ve skutečnosti ale Rusko a Venezuela nechystají nic jiného (pokud vůbec něco chystají a nejde jen o mlhu), než specifickou elektronickou emisi vlastní měny, která by v případě Ruska byla se samotným rublem asi velmi úzce spjata, v případě Venezuely by její směnná hodnota kopírovala ceny ropy mínus transakční a další náklady. Což není divu, protože venezuelská měna bolívar je po provedení měnové reformy v Zimbabwe zřejmě to naprosto nejhorší, co na světě existuje. Nic, co by mělo mít nějakou alespoň rámcově stabilní hodnotu, není možné s bolívarem svázat. Oběma zemím by specifická emise měny umožnila zřejmě obcházet některá restriktivní ustanovení a obchodní sankce, avšak pouze v omezené míře. Přičemž poněkud nejasný a hodně „jihoamerický“ plán venezuelské junty svými parametry spíše připomíná naprosto zoufalou snahu emitovat vládní bondy „podložené budoucí produkcí ropy“, tedy zároveň by šlo i o opční komoditní produkt.

Každopádně informace o kryptoměnách z Kremlu či z Caracasu mají tu základní chybu, že nejsou o kryptoměnách, jenom používají módní slovo jako chabé maskování toho, že si obě vlády chtějí zřejmě půjčit.

 

Luboš Smrčka

Autor je daňovým poradcem, soudním znalcem v oboru ekonomiky a vyučuje na VŠE. Je také ekonomickým expertem Strany Práv Občanů
Původně zveřejněno na serveru blog.idnes.cz
Publikováno s laskavým svolením autora