logo Facebook
I slova jsou činy

EU chce změnou autorského zákona pomoci vydavatelům, působí však jako slon v porcelánu

26. března 2018 07:52 / autor: Vojtěch Berka

Autorská práva jsou problematickým konceptem už od svého zrodu. Česko je ostatně zemí, kde se třetí nejsilnější parlamentní silou stala strana upozorňující na jejich zastaralost a na informační bariéru, kterou mohou představovat. Při současném tempu vývoje nových technologií, které umožňují stále snažší a snažší sdílení téměř čehokoli, je přitom s podivem, že evropská legislativa se v tomto ohledu od roku 2001 prakticky nezměnila. Evropská komise proto začala v roce 2016 pracovat na její aktualizaci. A zdá se, že má našlápnuto k tomu udělat v ní pořádný galimatyáš.

K návrhu směrnice totiž bylo podáno již téměř tisíc pozměňovacích návrhů. Jejím hlavním cílem má být sjednotit evropské právo, umožnit přeshraniční přístup k autorskému obsahu a usnadnit šíření materiálů v oblasti výzkumu a vzdělávání. Právě vzdělávání, věda a výzkum pro znění nové legislativy představují značnou výzvu. Je až směšné, do jaké míry dnes závisí učitelé na všech vzdělávacích úrovních, od základky po univerzitu, na pirátsky kopírovaných materiálech.

Stačí vzpomenout digitální knihovnu JSTOR, jejíž cílem je usnadnit studentům přístup ke starším číslům vědeckých časopisů. Přístupná je ovšem pouze studentům institucí, které za databázi zaplatily poplatky. Kvůli své exklusivitě čelil JSTOR nejen kritice, ale i pokusu internetového průkopníka a výzkumníka MIT a Harvardu Aarona Swartze jeho data veřejně zpřístupnit. Swartz byl zadržen a odsouzen. Těsně poté spáchal ve věku 26ti let sebevraždu. Jeho smrt vyvolala nejen otázky ohledně postupu americké obžaloby, ale také volání po změně legislativy týkající se zveřejňování akademických materiálů.

Čím více se ovšem vzdalujeme od vzdělávání a blížíme se výzkumu, tím těžší je určit, kde končí věda a začíná byznys. Přechody mezi těmito kategoriemi jsou příslovečně nejasné.

Sdílení informací ve vzdělání, vědě a výzkumu však není zdaleka jediným problémem nové směrnice. Dalším, kontroverznějším tématem je snaha europoslanců podpořit v ní tradiční média, která všeobecná migrace od tištěných titulů do online prostoru připravila o velké množství příjmů.

Sloužit by k tomu mělo nařízení, podle kterého by sociální sítě a agregátory zpráv musely uzavřít licenční smlouvu se všemi médii, jejichž obsah by chtěly zobrazovat. I s náhledem článku nebo titulku by tak muselo být nakládáno jako s autorským dílem. Směrnice by tak, mimo jiné, také omezila moc technologických gigantů jako je Google a Facebook.

Problémů v sobě takový přístup nese hned několik. Jednak, samotné sdílení je praktickou společenskou službou. A to nejen pro uživatele, ale i pro zobrazované stránky, kterým přináší obecenstvo. Něco podobného si již vyzkoušeli například ve Španělsku nebo Německu, kde poté, co Google přestal zobrazovat články webů vydavatelství Axel Springer, klesla jejich návštěvnost o neuvěřitelných 80 procent.

Zpoplatnění si tak zahrává s rizikem, že pouze zkomplikuje přístupnost relevantního obsahu a namísto pomoci seriózním médiům zviditelní šiřitele zpráv, kteří nebudou po společnostech jako Google nic vymáhat.

Nastoluje zároveň problematickou otázku: Kde začíná a končí zpravodajská informace? Nástup internetu navíc obnažil relativitu žánrového dělení a zároveň překlenul propast mezi profesionálním a amatérským. Úlohu řešit, co má být zpoplatněno a co ne, bych tak mít na bedrech opravdu nechtěl.

Pokud se tedy evropští zákonodárci opravdu chtějí pouštět tímto směrem, připadá v úvahu snad pouze nějaký typ poplatku vypláceného od určitého množství prokliků, jako je tomu například u kanálů na Youtube.

I tak tu však zůstává prostý fakt, že zpoplatnění útočí na aktivní odkaz jako na jeden ze základních kamenů dnešní komunikace.

 

Vojta Berka