logo Facebook
I slova jsou činy

Stále stejná písnička centrálních bank

19. dubna 2018 08:12 / autor: Paola Subacchi

Výměna stráží, k níž v letech 2018-2019 dojde v systémově významných centrálních bankách, bude začátkem nové éry měnové politiky. Kdo bude tento přechod k „novému normálu“ nejspíš řídit? A co je ještě důležitější, jak noví vlastně budou? 

Během deseti let od globální finanční krize centrální banky vyspělých zemí zavedly nebývale aktivní měnové politiky. Haruhiko Kuroda v japonské centrální bance a Mario Draghi v Evropské centrální bance zachovávají takové politiky dodnes, aby stimulovali ekonomickou aktivitu a tlumili deflační tlaky. Naproti tomu Federální rezervní systém USA od nástupu bývalé předsedkyně Janet Yellenové a britská Bank of England (BoE) pod vedením Marka Carneyho už vytvářejí základy pro politiku „normalizace“.

Další systémově významná centrální banka, Čínská lidová banka, se nezaměřuje na měnovou expanzi, ale na finanční reformu. Bývalý guvernér ČLB Čou Siao-čchuan si díky svému povlovnému, stabilnímu a účinnému přístupu během svého rekordního patnáctiletého působení v úřadu vybudoval pevné renomé na domácí a snad ještě víc na mezinárodní scéně. V důsledku neexistence oficiální nezávislosti ČLB sice jeho pravomoc určovat úrokové sazby omezovala doporučení 15členného Výboru pro měnovou politiku, Čouovy schopnosti vytvořit základy finančního sektoru, který vyhovuje největší ekonomice světa, se to ale nedotklo.

Přestože však centrální banky čekají důležité transformace, výběr jejich nových lídrů je odrazem touhy po kontinuitě. Nejzřetelnějšími případy jsou potvrzení Kurody na další pětileté funkční období v Japonsku a březnové vystřídání Čoua jeho vlastním viceguvernérem I Kangem. Také nástupce Yellenové Jerome Powell bude zřejmě pokračováním víceméně téhož.

Jistě, Powell byl zprvu prezentován jako odklon od minulosti. Vždyť kdyby prezident Donald Trump chtěl zůstat na stejné cestě, jednoduše by si vybral Yellenovou do druhého funkčního období (což by bylo víc v souladu s tradicí). Podle Trumpova názoru byla ale demokratka Yellenová pozůstatkem vlády Baracka Obamy, a bylo ji proto nutné vyměnit za vyhlášeného republikána Powellova typu. Jenže Powell i Yellenová jsou veterány Fedu a podle všeho se drží téže normalizační stezky.

Výraznější budou pravděpodobně změny, jež přinesou noví guvernéři v Evropě. Carney, který v listopadu 2016 oznámil úmysl zkrátit si v BoE funkční období, zůstane na svém postu ještě několik měsíců po odchodu Spojeného království z Evropské unie v březnu 2019, s cílem minimalizovat narušení trhu.

Carneyho nástupce bude ale pravděpodobně znamenat podstatný odklon. Vzdor bezvadné bilanci v postavení guvernéra kanadské centrální banky vyvolávalo Carneyho jmenování spory: byl vždy považován za člověka příliš blízkého předchozímu ministru financí Georgi Osbornovi a neměl dost pochopení pro zastánce brexitu. Carneyho nástupce tedy bude muset projevit vstřícnost, ne-li náklonnost ke stoupencům brexitu.

V jistém smyslu bude ale Carneyho nástupce znamenat návrat ke statu quo. Vždyť když byl „importován“ Carney, narušil tradici jmenování šéfa z nitra instituce – tradici, která bude obnovena, pokud, jak se zdá pravděpodobné, bude jeho nástupcem jmenován jeden ze současných viceguvernérů BoE.

Asi nejhlubší posun nastane v ECB, kde bude do konce příštího roku zapotřebí obsadit čtyři nejvyšší posty. Jistá vodítka, co lze očekávat, nabízí nedávná nominace bývalého španělského ministra hospodářství Luise de Guindose na post viceprezidenta ECB.

Konkrétně by volba španělského viceprezidenta (která by v Guindosově případě představovala odklon od tradice nejmenovat politiky, určené k ochraně nezávislosti centrální banky) naznačuje, že příští prezident bude pocházet ze severu eurozóny. Ze tří největších ekonomik eurozóny zatím prezident nepocházel pouze z Německa. Jestliže funkce prezidenta připadne na Němce, bude jím s největší pravděpodobností prezident Bundesbanky Jens Weidmann.

Pro měnového jestřába Weidmanna bude těžké získat podporu jižních zemí. Kromě toho jeho nominace vyústí v odstoupení jiného německého zástupce, Sabiny Lautenschlägerové, jediné ženy ve výkonné radě ECB. Vyhlídka na výhradně mužskou radu – nemluvě o skutečnosti, že v užším výběru na funkci prezidenta nikdy nebyla žena – neprojde Evropským parlamentem snadno.

Skutečnost, že Evropský parlament upřednostňuje větší genderovou rovnost, je jistě vítaná, třebaže pravděpodobně vychází spíš z touhy vyhnout se kritice než z ryzího odhodlání k rozmanitosti. Navíc při výběru osob na nejvyšší pozice v tomto ohledu selhávají všechny centrální banky, byť se dnes pestrost pokládá za ukazatel dobré výkonnosti v mnoha institucionálních kontextech. Stručně řečeno, vedení centrálních bank zůstává „chlapským klubem“.

Vstupujeme do nové éry měnové politiky, a tak bychom měli usilovat o podstatnější změnu skladby vedení centrálních bank. Nedostatek rozmanitosti mezi kandidáty na čelní místa naznačuje, že proces výběru je příliš úzký a zahleděný dovnitř. Centrální banky by si měly pěstovat mladší lidi, ženy a menšiny, s cílem rozšiřovat škálu přístupů, dovedností, perspektiv a zkušeností, jež bude účinná měnová politika v budoucnosti vyžadovat.

Ke skutečné změně nakonec dojde. Prozatím se však s ohledem na přístupy i osoby jedná povětšinou o staré víno ve známých lahvích.

 

Paola Subacchi

Autorka pracuje pro Královský institut pro mezinárodní vztahy v Londýně a učí na univerzitě v Bologni
Z angličtiny přeložil David Daduč
Copyright: Project Syndicate, 2017, www.project-syndicate.org