logo Facebook
I slova jsou činy

Mají ekonomové dělat morální soudy?

03. července 2018 08:30 / autor: Jacek Rostowski

Nedávno jsem se zúčastnil semináře Středoevropské univerzity v Budapešti zaměřeného na ekonomiku práce. Probírali jsme, zda a jak funguje maďarský vládní plán pro boj s dlouhodobou nezaměstnaností, což dalo doktorandům prostor věnovat se řadě technických problémů.

Z hodiny jsem odešel znepokojený. Přemýšlel jsem, zda by profesionální ekonomové (především na Západě) neměli přehodnotit morální a politický kontext své práce. Neměli by se ekonomové ptát, zda je morálně ospravedlnitelné poskytovat třeba i striktně technické rady politikům, kteří jsou zkorumpovaní, nedemokratičtí, nebo jednají pouze ve svém vlastním zájmu?

Snížení dlouhodobé nezaměstnanosti by nepochybně pomohlo zmírnit vážný společenský problém a zajistilo by efektivnější využití veřejných zdrojů. Zlepšení ekonomické situace však může také udržet u moci špatnou vládu. To je dilema, které dnes stojí před ekonomy v zemích jako je Čína, Rusko, nebo Turecko, ale i Polsko, či Maďarsko. A není důvod nepředpokládat, že před stejným dilematem nebudou brzy stát také ekonomové v zemích, které dnes považujeme za srdce demokracie, v zemích Západní Evropy, či Severní Ameriky.

Ekonomové přišli během let se třemi typy morálního a politického ospravedlnění pro svou technickou práci. První a nejjednodušší z nich pracuje s předpokladem, že establishment (který z jejich práce profituje) jsou, jak je popisoval John Maynard Keynes, „benevolentní despotové“ (ačkoli Keynes britské byrokraty své doby za despoty nepovažoval).

Tato obhajoba byla v sedmdesátých letech zpochybněna ekonomy z druhé strany politického spektra, kteří viděli byrokraty pouze jako další poskytovatele služeb. Jako všichni ostatní mají i byrokraté samozřejmě také vlastní lobby, stejně jako zájem na rozšiřování svého individuálního a kolektivního vlivu, nezávisle na společenském přínosu. Na základě těchto předpokladů se z ekonomů stali „regulatorní skeptici,“ kteří u problémů, z nichž neplyne jasně potřeba právní úpravy, vždy upřednostňují tržní řešení.

Většina zbylých ekonomů se pak pohybovala někde mezi těmito dvěma vyhraněnými skupinami, spokojena s předpokladem, že jakkoli mohou mít byrokrati vlastní zájmy, pracují pod dohledem demokraticky zvolených politiků, kteří se naopak v zájmu vlastního znovuzvolení snaží udržet veřejnost spokojenou. Pokud tedy navrhují ekonomové svá technická řešení politických problémů úředníkům s demokratickým mandátem, není třeba strachovat se o morální rozměr celé věci.

I v komunistické diktatuře tak ekonomové mohli poskytovat své nejlepší technické rady s poměrně čistým svědomím, protože byli přesvědčeni, že příklon k tržnímu řešení vnese do plánované ekonomiky efektivitu a zároveň rozšíří osobní svobodu. Fungovalo to tak i v Sovětském svazu, alespoň po nástupu Nikity Chruščova v padesátých letech.

Po desítkách let tak musí dnes ekonomové poprvé zvážit, jaké to bude mít morální důsledky, když budou dávat dobré rady špatným lidem. Nejsou již zproštěni morálních otázek, které muselo vždy řešit množství dalších odborníků – například inženýři, kteří navrhují rakety a další zbraňové systémy.

Toto nové dilema je pravděpodobně nejvýraznější u mezinárodních finančních institucí jako například Mezinárodní měnový fond, Světová banka, nebo Světová obchodní organizace, kde pracují vysoce postavení ekonomičtí úředníci s výrazným vlivem na veřejnou politiku.

Po pádu komunismu Sovětského rázu přijaly tyto organizace do svých řad Rusko a další země bývalého Sovětského svazu (stejně jako Čínu), jež se tehdy zdály být na nejlepší cestě k demokracii a tržní ekonomice založené na jasných pravidlech. Ale dnes, kdy je demokracie na ústupu, se ekonomové musí ptát, zda to, co je dobré pro autoritativní státy, je krokem vpřed také pro lidstvo. Tato otázka je obzvlášť relevantní v případě Číny a Ruska, které jsou dost velké na to, aby mohly vychýlit misky vah proti demokracii.

I vzhledem k tomu by se demokratické země měli pokusit omezit vliv autoritativních režimů v rámci mezinárodních finančních organizací, nebo je z nich, v extrémnějších případech, rovnou vyloučit. V tomto kontextu je třeba rozlišovat dva typy institucí: organizace, jež nastavování svých pravidel usnadňují státům s nepřátelskými politickými a ideologickými zájmy koexistovat; a organizace, jež vytváří silnou zájmovou komunitu, kde mohou ekonomické a politické výhody mezi jednotlivými členy „přetékat.“

Světová obchodní organizace je, stejně jako OSN, příkladem prvního typu mezinárodních institucí. Evropská unie je naopak čelním představitelem skutečně zájmového společenství. Mezinárodní měnový fond a Světová banka se, spolu s mnohými odbornými organizacemi OSN, nachází někde mezi těmito dvěma póly.

Tato kategorizace poskytuje vodítka, podle kterých se ekonomové mohou řídit, když radí autoritativním režimům. Rady a studie, které umožní těmto režimům vyhnout se konfliktu s ostatními zeměmi, by měly být ve většině případů morálně akceptovatelné. Jak, mimo jiné, poznamenal Winston Churchill, je "lepší klepat panty, než stavět tanky." Dobrým příkladem by byl výzkum efektivnějšího způsobu nakládání s pitnou vodou, která je na Blízkém východě nedostatkovým zbožím.

Ekonomové však musí být velmi opatrní, když autoritativním režimům poskytují rady, nebo pro ně provádí výzkum s jasnými politickými implikace. Neměli by se totiž živit tím, že jim budou pomáhat dosáhnout nekalých cílů díky silnějšímu ekonomickému růstu a úspoře zdrojů. To pravděpodobně znamená i nedávat maďarskému premiéru Viktoru Orbánovi rady, jak snížit dlouhodobou nezaměstnanost.

Jisté je, že každý případ je odlišný a ekonomové se budou muset rozhodovat sami, podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Stejně jako v minulosti, někteří autoritarismus přijmou za svůj. Morální význam, který v sobě praktické dopady ekonomické analýzy nesou, však už nemůže tato profese jako celek ignorovat.

 

Jacek Rostowski

Autor je bývalým polským vicepremiérem a ministrem financí
Z angličtiny přeložil Vojta Berka
Copyright: Project Syndicate, 2017, www.project-syndicate.org