logo Facebook
I slova jsou činy

Restituční tečka

04. července 2018 15:31 / autor: Petr Havel

V pořadí již druhý verdikt Ústavního soudu ČR (ÚS) rušící takzvanou restituční tečku, po níž by měli mít zemědělští restituenti (v terminologii zákona oprávněné osoby) na vypořádání svých pozemkových nároků šanci už jen prostřednictvím finančních kompenzací, je z právního a obecného hlediska zcela správný krok. Z praktického hlediska však ÚS téměř 30 let trvající proces zemědělských restitucí neurychlí, neboť stát nemá dostatek náhradních pozemků, které by mohl restituentům nabídnout.

Ne že by vůbec žádné pozemky nebyly, jde však především o pozemky v takových lokalitách, v nichž nebyl v polistopadové minulosti o pozemky zvláštní zájem a nebude o ně z řad restituentů ani v budoucnosti. Většina oprávněných osob žije totiž úplně jinde, než kde jim stát pozemky nabízí, takže se nezájmu nelze divit. I kdyby se ale zájem zvýšil, pozemků i tak nebude dost.

Hlavní příčinou současného stavu je přitom zbytečně rozsáhlá privatizace státní půdy, po níž státu zbyla jen nepatrná pozemková rezerva. O tom však v souvislosti s restituční tečkou nikdo nemluví. Na to, že se stát zbavuje pozemků, které měl nejen kvůli restitucím, ale z celé řady dalších strategických důvodů držet, přitom upozorňovali odborníci po řadu let, a i já sám jsem na to téma publikovat desítky článků. Apely ale nebyly vyslyšeny, neboť dlouhodobé strategické uvažování je něco, co drtivé většině politiků a státních úředníků v ČR chybí nejen dnes, ale bylo tomu tak i v nedávné minulosti. Dostatečné státní rezerva půdy, odhadem alespoň 200 000 hektarů, je totiž důležitá, kromě uspokojování restitučních nároků, také třeba jako náhrada za půdu, o kterou se sníží výměra pozemků některým vlastníkům při komplexních pozemkových úpravách. Také ale při budování páteřních komunikací a liniových staveb, při vyhlašování nových lokalit pro zvláště chráněná území nebo pro rozvojové plány obcí. K zachování dostatečné rezervy ale nebyla politická vůle, i kvůli obcím nebo zemědělcům, kteří dostali při získávání původně státní půdy přednost před restituenty. To hodně vypovídá o přetrvávajícím přezíravém vztahu naší společnosti a politiků k vlastníkům, v tomto případě půdy, kteří, ačkoli měli být při vydávání náhradních pozemků první, byli ve skutečnosti až poslední. Byť měli a stále mají podle zákona absolutní přednost - jenže na pozemky, které nikdo nechce, zatímco ty, o které zájem byl, byly a jsou pro restituenty v zásadě nedosažitelné.

Pokud tak má být proces zemědělských restitucí alespoň s částečně vztyčenou hlavou státu urychlen a dokončen, což je nenajíš žádoucí, musí se při uspokojování restitučních nároků stejně počítat s finančními kompenzacemi. Ne však v cenách z dob restitučních zákonů a nároků z počátku 90. let minulého století, ale v hodnotě blízké současné tržní ceně nárokovaných náhradních pozemků. Pro řadu restituentů, ale i pro stát, by to bylo vysvobozením, neboť správa restitučních nároků je drahá a oprávněné osoby patří spíše mezi důchodovou generaci, které by se přilepšení nějakou finanční částkou hodilo, a u nichž stejně nelze očekávat, že by navrácené pozemky tito lidé nějak využívali, zejména ne zemědělsky. Dá se tak předpokládat, že by je stejně buď obratem prodali, nebo pronajali, což dokonce může být i jistým rizikem, neboť důvěřivost starších lidí v naší zemi je pověstná, a snadno by tak mohli při prodeji nebo pronájmu navrácených pozemků podlehnout nějakému podvodníkovi. Má-li tedy být nějaká restituční tečka, pak na základě valorizace finančních kompenzací, což by v praxi znamenalo novelizaci restitučních zákonů nebo specifický zákon, který by ostudně dlouho trvající proces skutečně ukončil. Jinak se v této věci i nadále téměř nepohneme z místa.

 

Petr Havel

Zemědělský komentátor, zakladatel a bývalý šéfredaktor týdeníku Agrární noviny
Publikováno s laskavým svolením autora
Původně zveřejněno na serveru blog.aktualne.cz