logo Facebook
I slova jsou činy

Dobrá politika, špatná ekonomie

16. října 2018 09:17 / autor: Robert Skidelsky

Špatná ekonomická praxe rodí špatnou politiku. Světová finanční krize, stejně jako zpackané pokusy se s ní vypořádat, nahnali politickému extremismu vítr do plachet. Mezi lety 2007 a 2016 vzrostla podpora extremistických stran v Evropě na dvojnásobek. Francouzské Národní sdružení (dříve Národní fronta), německá Alternative für Deutschland (AfD), italská Liga Severu, Svobodná strana Rakouska (FPÖ) a švédští Demokraté, ti všichni v posledních dvou letech získali další hlasy. A to jsem ani nezmínil Donalda Trumpa, nebo Brexit.

Tento prudký nárůst politického extremismu samozřejmě nelze vysvětlit pouze strádající ekonomikou. Korelace mezi špatnou ekonomickou situací a špatnou politikou je nicméně až příliš očividná na to, abychom ji ignorovali.

Špatnou politikou mám na mysli xenofobní nacionalismus a omezování osobních práv a svobod v zemích s populistickými vládami. Dobrou politikou mám na mysli vůli k mezinárodní spolupráci, k zachovávání svobody slova a vlády, jež za svá rozhodnutí nese zodpovědnost, jak tomu bylo dobách poválečné prosperity. Pro zkrácení můžeme tyto dva přístupy nazývat neliberální a liberální demokracií.

Špatnou ekonomií mám na mysli vůli nechat finanční trhy diktovat si, co se bude dít s reálnou ekonomikou. Dobrá ekonomie naopak rozeznává roli státu ve snaze uchránit občany od strádání, nejistot a pohrom.

Pro liberály je velice těžké si připustit, že i špatná politika může dobrých ekonomických základech, a že dobrá politika může naopak upřednostňovat ekonomii špatnou. Maďarsko je jasným příkladem toho prvního. Pod vedením premiéra Viktora Orbána se země stává více a více autoritářskou. Vládní ekonomický program, takzvaná "Orbánomie," však stojí na pevných keynesiánských základech. Druhou stranou mince je koexistence dobré politiky se špatnou ekonomií: Úsporná opatření bývalého britského ministra financí George Osborna odsoudila Spojené království k letům stagnace.

Podnikat politické kroky, jež mají chránit běžného voliče, je přirozenější pro nacionalisty než pro liberály. Historicky to můžeme pozorovat u nacistů, tedy národních socialistů, nebo u Mussoliniho, který svou politickou kariéru začal jako socialistický aktivista. Zatímco liberálové se snaží prosazovat volný pohyb osob, zboží a informací, politika nacionalismu se snaží omezit všechny tři.

Krajní levice dokázala sice z po-krizového marastu také těžit, jak ale naznačuje historie, využít politického a společenského rozpadu mají šanci především nacionalisté. Není těžké pochopit proč. Klasický socialismus je dítětem liberálního internacionalismu a je tedy globalizující silou; v zásadě nezná žádných národních hranic. Právě internacionalismus se však, tváří v tvář ekonomickým kolapsům, stává kamenem úrazu. Vzhledem k tomu, že ze své podstaty nepodléhá národní politice a není na nikoho konkrétního vázaný, nemá se ani komu zodpovídat. Když tak mezinárodní systém začne kolabovat, mohou se nacionalisté profilovat jako jediné možné řešení.

Levici, kvůli této dynamice, zůstává pouze pár možností. Nemůže totiž využívat populárního odporu vůči migrantům a uprchlíkům o nic víc, než liberální střed. Když se, naopak, pokusí výhody migrace akcentovat, riskuje, že nažene voliče do náruče antiimigračních stran.

Proti ekonomickému liberalismu by nemohl nikdo mít námitek, pokud by tento opravdu plnil svůj slib, že za pomoci Smithovi "neviditelné ruky" trhu uspokojí preference jednotlivců. Jak nicméně poukazuje Joseph Schumpeter, problémem je, že i když trhy opravdu "pracují" tak, jak od nich očekáváme, stále jsou velmi náchylné k periodickým selháním.

Další výzvu představuje i fakt, že zatímco technologické inovace, které tržní prostředí umí velmi dobře podporovat, mají obvykle velký přínos v dlouhodobém horizontu, v tom krátkodobém mají tendenci zanechat za sebou spíše společenskou a ekonomickou spoušť. Tržní myšlení, mimo to, zkrátka nemůže být jediným lidským zájmem. Život diktovaný pouze trhem by postrádal smysl.

Někteří komentátoři jsou toho názoru, že jsme dnes svědky druhého příchodu fašismu. Do tak dramatické předpovědi bych se nepouštěl. Takzvaná Světová ekonomická krize roku 2007 nebyla ani zdaleka tak hrozná, jako Velká hospodářská krize let třicátých a nenásledovala navíc devastující světovou válku.

Co připouštím je, že špatná ekonomická situace nahrává přesunu špatných politiků z periferie do mainstreamu, stejně jako tomu bylo v případě německého Národního socialismu mezi lety 1928 a 1930. Jestli se tito politici dostanou k moci a jak s ní případně budou nakládat záleží na mnoha faktorech. Míra ekonomického úpadku je nepochybně jedním z nich. Dalšími jsou důvěryhodnost a flexibilita zavedeného politického systému, rozsah sociálního zabezpečení, politická situace v jednotlivých regionech a přítomnost silných lídrů, nebo mezinárodní kontext.

Překotný nárůst extremismu v posledních letech bychom proto měli vnímat především jako politický budíček. Musíme oddělit dobré stránky liberální politiky od těch nebezpečných rysů neoliberální ekonomie, které stály za kolapsem roku 2008. To znamená znovu dosadit na trůn ten typ ekonomie, který vládl mezi čtyřicátými a sedmdesátými lety, než jej ve Spojených státech smetl prezident Ronald Reagan a ve Velké Británii premiérka Margaret Thatcherová. Friedrich Hayek se mýlil, když označil Keynesiánskou sociální demokracii jako cestu k otroctví. Je spíše protijedem.

Dobrá ekonomická praxe v naší vlastní éře by měla za následek tři věci: přijali bychom protiopatření proti kolapsům, jaký jsme viděli v roce 2008; měli bychom připravený robustní systém proticyklických pojistek; věnovali bychom se obecně rozšířeným požadavkům na spravedlivější rozložení ekonomické moci.

Abychom zachovali to dobré z dnešní politiky, je zase potřeba věnovat se následujícím čtyřem tématům: politickým a společenským limitům globalizace; otázce financování reálné ekonomiky; roli fiskální a měnové politiky; a přetržení vztahu mezi prací a odměnou v době zrychlující automatizace.

Zastánci liberalismu – a ti nalevo od nich – mohou tato témata zanedbávat pouze na vlastní nebezpečí.

 

Robert Skidelsky

Autor je profesorem politické ekonomie na univerzitě ve Warwicku
Z angličtiny přeložil Vojta Berka
Copyright: Project Syndicate, 2017, www.project-syndicate.org