logo Facebook
I slova jsou činy

Tři hry světové ekonomiky

10. prosince 2018 10:46 / autor: Jean Pisani-Ferry

Šachoví mistři jsou schopni hrát několik partií s několika partnery na několika šachovnicích najednou. A přístup amerického prezidenta Donalda Trumpa ke světové ekonomice začíná čím dál tím více připomínat takový zápas.

Účastní se jej tři velcí hráči: Spojené státy, Čína a volná koalice zbývajících členů G7. Hrají tři rozdílné hry, kterých se vždy účastní všichni tři. Na rozdíl od šachu jsou však tyto hry na sobě navzájem závislé. A nikdo – zřejmě ani Trump samotný – neví, která z nich nakonec bude tou nejdůležitější.

Na první šachovnici se hraje hra zvaná Porušování pravidel obchodu. Větší část Trumpovy administrativy vnímá procedury a zásady Světové obchodní organizace (WTO) jako překážky stojící v cestě bilaterálnímu vyjednávání. Chtěli by si radši dojednat smlouvy s každým partnerem zvlášť, aniž by se museli pokaždé řídit pravidly, které chrání liberalizaci světového obchodu, a aniž by podléhali rozhodnutím WTO při řešení sporů. Jejich cílem je změnit strukturu obchodních vztahů a udělat z USA hlavní obchodní uzel.

Úvaha za tímto přístupem je jednoduchá: multilaterální dohody vždy chrání slabší hráče. Proč by Spojené státy neměly využívat svou výbornou vyjednávací pozici? Nedávno dojednaná dohoda mezi USA, Kanadou a Mexikem je názorným příkladem toho, že USA dokáží přinutit své partnery k přijetí povinností a obchodních omezení. Další podobné smlouvy budou následovat.

Evropa, Japonsko a Čína mezitím kritizují americký přístup a sami sebe vykreslují jako ochránce multilateralismu. To je pouze polopravda: Evropa si vybudovala vlastní síť obchodních dohod a Čína zase považuje globální pravidla za přežitek z dob západní dominance. Přesto se však na tomto tématu (stejně jako třeba na otázce globálního oteplování) dnes spíše shodnou "neameričtí" partneři než USA s kýmkoli z nich.

Na druhé šachovnici se hraje na ukázňování Číny. Po více než dekádu již mnozí američtí komentátoři upozorňují, že kategorizace Číny jako rozvojové země, stejně jako následné výhody, které jí z toho plynou u WTO, neodráží sílu ekonomiky, jejíž export dosahuje 2 bilionů dolarů ročně a představuje tak 11% světového obchodu. Jak řekla v roce 2011 Susan Schwabová, zmocněnkyně prezidenta George W. Bushe pro obchod, v obchodních jednáních se sloni schovávají za myši. Administrativa Donalda Trumpa nyní hodlá čínského slona lapit.

Vnitřní různorodost čínské ekonomiky je na rozvojovou zemi skutečně neobvykle vysoká. Části země jsou chudé a části bohaté, některá odvětví velice málo sofistikovaná, zatímco jinde pracuje na přelomových inovacích. To druhé by se nemělo schovávat za první.

Obavy USA ohledně chování Číny, jejím přístupem k intelektuálnímu vlastnictví počínaje a její implicitní i explicitní podporou domácích firem v jejich politicky motivovaných akvizicích velkých zahraničních společností konče, partneři z G7 v zásadě sdílí. Souhlasí s nimi i řada čínských expertů, kteří tvrdí, že upustit od masivního dotování domácích průmyslových obrů a místo toho při výběru investičních cílů více naslouchat signálům trhu je v nejlepším zájmu jejich země.

Na obecnější úrovni Číňané tvrdí, že obchodní pravidla vytvořená na míru tržním ekonomikám zkrátka nefungují, když přijdou do styku s ekonomikou centrálně plánovanou. Tento bod je sporný, pekingští vůdci vnímají státní vlastnictví jako suverénní politickou volbu a vlivu ve velkých průmyslových podnicích se vzdát nechtějí. Dá se s nimi o tom však diskutovat. Kolem a kolem stojí ve hře na ukázňování Číny Amerika s Evropou, Japonskem a Kanadou na stejné straně. Všichni si přejí s Čínou podrobně vyjednávat.

To dělá z ukázňování Číny hru značně odlišnou od hry třetí a poslední, oslabování Číny. Tato hra se netýká architektury obchodních pravidel, nebo jejich prosazování. Je založená čistě na geopolitické rivalitě mezi vládnoucí světovou supervelmocí a jejím novým vyzyvatelem. Jak před několika měsíci poznamenal ve svém pozoruhodném proslovu bývalý australský premiér Kevin Rudd,  americké velitelství je nyní přesvědčeno, že strategické partnerství s Čínou nepřineslo kýžený efekt a mělo by být nahrazeno strategickou konkurencí – postoj, který bude mít dopad na všechny aspekty jejich bilaterálního vztahu. Na počátku října pak neobvykle ostrý proslov amerického viceprezidenta Mika Pence názorně ilustroval Ruddova tvrzení.

Evropa, Japonsko a Kanada stojí mimo tuto rivalitu – nejsou zkrátka stejně významní, jako je Čína a USA. Jsou však nevyhnutelně součástí diplomatických, ekonomických a bezpečnostních (alespoň v případě Japonska) otázek, které tento spor vyvolává. Pokud by mělo napětí mezi dvěma soupeřícími velmocemi diktovat chod světové politiky v příštích desetiletí, nebudou mít na výběr a budou si muset vybrat, na čí stranu se postaví. Existují dva důvody, proč by se navzdory svému zdráhání mohly postavit na stranu USA: Vyostření vztahů se Spojenými státy by znamenalo odklon Číny od západních hodnot a tyto státy závisí na USA, co se jejich bezpečnosti týče.

Problémem je, že stále není jasné, ve které hře hodlá prezident Trump zvítězit. Chce hrát dlouhou hru? A jestli ano, co je jeho cílem? To nikdo neví.

Tato nejistota má za důsledek dilema, před kterým nyní stojí všichni členové G7 vyjma právě USA. Měli by se pokusit vyjednat s Čínou reformu Světové obchodní organizace (WTO) a posílení s ní spojených kontrolních orgánů? Mohli by tak pomoci připravit půdu pro případný globální kompromis. Pokud však Čína začne větřit, že USA ve skutečnosti chce vyhrát ve hře na oslabování, pravděpodobně dojde k závěru, že zbytek Západu se ke Spojeným státům dřív nebo později přidá a odmítne učinit jakékoliv významné ústupky.

Alternativou je brzký příklon zbytku G7 na stranu USA. Tím však tyto země riskují, že si znepřátelí Čínu jenom proto, aby je následně prezident Trump, v případě, že se sám dokáže s čínským prezidentem Si Ťin-pching domluvit na bilaterální smlouvě, strategicky degradoval. Zbylí členové G7 by pak byli poraženými.

Žádná ze zmíněných možností není bez rizika a Evropa, Japonsko a Kanada tak dost možná zvolí vyčkávací strategii. Pokud tak učiní, budou vytlačeni mimo dění ať už bude vývoj situace jakýkoliv. Pouze tak potvrdí, že skutečně záleží jen na americko-čínské "G2." To, co stojí před nimi, je zkouška – test, který prověří jejich vůdčí schopnosti. V tomto testu buď uspějí, nebo neuspějí. Žádná třetí možnost neexistuje.

 

Jean Pisani-Ferry

Autor je profesorem ekonomie na Hertie School of Governance v Berlíně a Sciences Po v Paříži
Z angličtiny přeložil Vojta Berka
Copyright: Project Syndicate, 2017, www.project-syndicate.org