logo Facebook
I slova jsou činy

Musíme si pomáhat?

21. prosince 2018 19:58 / autor: Michal Skořepa

Vesničtí hospodští a horníci si zaslouží naši pomoc. V našem vlastním, sobeckém zájm. 

Právě vrcholící advent v mnohých z nás každoročně zesiluje potřebu pomoci těm, kdo mají v životě méně štěstí než my. Řešíme tak cosi, co by ekonom nejspíš nazval problémem solidarity: Kteří lidé si naši pomoc zaslouží? Co je nám vůbec do nich?

Nechme stranou pomoc v rámci rodiny nebo kamarádům, protože tam jsou motivy pomáhání jasné. Proč bychom ale měli pomáhat úplně cizím lidem, na které padl nějaký typ životní smůly? Důvody existují, a to i v případě, že jsme docela drsní sobci.

Vezměme si třeba venkov. Nedávno ve Spojených státech vydaná vědecká studie na exaktních statistických datech prokazuje, že přinejmenším v poslední dekádě se růst zaměstnanosti, a tedy celkového bohatství týká spíše větších komunit čili měst a velkoměst. Tento efekt je ale známý i v Česku: na venkově je větší dlouhodobá nezaměstnanost, méně volných pracovních míst, venkov se vylidňuje, protože z něj ti mobilnější – tedy zejména mladí a/nebo vzdělaní – odcházejí za lepším životem právě do měst. Součet výhod venkova, jako je zdravější vzduch nebo větší podlahová plocha na osobu, coby protiváha nestačí.

Růst celostátního průměrného příjmu, daný především bohatnutím měst, je tedy sice hezká věc, ale v jeho stínu dochází k degradaci venkova: lidé, kteří na vesnicích zbyli, nemají často prostředky ani sílu svá obydlí a širší okolí udržovat. Chceme žít v zemi, která má čím dál hezčí, modernější a komfortnější města, ale kde je výlet na venkov naplněn pohledy na čím dál rozpadlejší domky a na někdejší louky čím dál zarostlejší neprostupnou džunglí nevzhledné divoké vegetace?

Pokud ne, pak by bohatnoucí lidé z měst měli být ochotni podporovat dotace pro venkov. Měli by se smířit s tím, že budou ze svých daní „sponzorovat“ provozovatele vesnických hospod nebo koloniálů a zemědělce udržující louky v pohledném stavu, jakkoli jsou tyto aktivity, čistě ekonomicky vzato, jednoznačně prodělečné. A tento sponzoring nemusí nutně pramenit ze soucitu k vesničanům; stačí, když k tomu měšťáky povede jejich vlastní zájem žít v zemi, která je udržovaná na civilizované úrovni všude, ne jen ve městech.

A teď zdánlivě zcela nesouvisející problém – těžba uhlí. Rostoucí konkurence mezi zeměmi dodávajícími na trh uhlí vedla, spolu s dalšími dlouhodobými trendy, k postupnému ochabování poptávky po uhlí a poklesu jeho ceny. Na tom jsme vydělali více či méně všichni. Určitá skupina lidí, zjednodušme je na „horníky“, za to ovšem zaplatila ztrátou zaměstnání.

Tady máme co do činění s nerovnoměrným dopadem dlouhodobého technologického pokroku a mezinárodního obchodu. Ekonomové si tyto změny často pochvalují, protože lidstvo jako celek z nich profituje. Ale pozor: vedle přínosu pro lidstvo jako celek, což je jakési A, je tady ještě B – otázka rozložení tohoto přínosu mezi jednotlivé státy, skupiny obyvatel nebo komunity.

Politici, a to i ti osvícení, se na popud svých čistě ekonomicky uvažujících poradců někdy spokojí s oním A. Tím ale zadělávají na problém. Nechají tak totiž narůstat příjmovou nerovnost a ta za jistou hranicí začíná v demokratických zemích zavánět průšvihem: ti relativně chudší voliči, kterým „ujel ekonomický vlak“, ve volbách snadno začnou protežovat politické síly nabízející „netradiční“, mnohdy přímo násilná řešení.

Náznaky vidíme u mnohých voličů Donalda Trumpa, kteří doplatili na globalizaci. A podobné to je – a hlavně začne být, až opadne nynější období zdejší supernízké nezaměstnanosti – i u mnohých obyvatel severních Čech a severní Moravy, kteří doplácejí na úpadek těžby uhlí nebo třeba na chyby v českých zákonech týkajících se vymáhání dluhů. Chceme žít v zemi, která je sice celkově čím dál bohatší, ale kterou budou relativně chudnoucí voliči svými hlasy posouvat směrem k dominanci extremistických hnutí?

Pokud ne, pak by ti, kdo ze změn v ekonomice získávají, měli být ochotni kývnout na jisté přerozdělování svých daní ve prospěch těch ekonomicky postižených. A opět půjde o pomoc čistě sobeckou. Politická nestabilita s sebou totiž nosívá i nestabilitu ekonomickou, která poškozuje všechny bez rozdílu. Takovéto přerozdělování ovšem musí mít svou logiku: podpora by měla být nastavena tak, aby své příjemce motivovala ke snaze se ze svého problému co nejrychleji dostat například přesunem do jiného regionu nebo rekvalifikací. Nic z výše uvedeného samozřejmě neznamená, že bychom měli přestat pomáhat druhým kolem nás v případech, kdy z toho sami nic nemáme. Jen je dobré nezapomínat, že někdy můžeme mít z pomáhání druhým prospěch i my sami.

 

Michal Skořepa

Autor je analytikem České spořitelny a členem představenstva České společnosti ekonomické
Publikováno v LN a na serveru blog.aktualne.cz, s neštěstím v Dole ČSM text nijak nesouvisí
Zveřejněno s laskavým svolením autora