logo Facebook
I slova jsou činy

Na druhé straně HDP

14. ledna 2019 11:29 / autor: Joseph E. Stiglitz

Ani ne před deseti lety vydala Mezinárodní komise pro měření ekonomického výkonu a společenského vývoje zprávu nazvanou Jak neměřit naše životy: proč HDP nedává smysl. Její název poměrně výstižně shrnoval její obsah: HDP není dobrým měřítkem blahobytu. To, co měříme, má dopad na to, co děláme. Pokud budeme měřit nesprávné veličiny, budeme se snažit zlepšovat se na nesprávných místech. Pokud se v měření zaměříme pouze na materiální blaho – například na produkci zboží na úkor věcí jako je kvalita zdravotnictví, vzdělávání, nebo životního prostředí – naše životy se zkreslí stejným způsobem, jakým jsou zkreslena naše data. Stanou se z nás materialisté.

Přijetí zprávy nás potěšilo, podařilo se totiž zažehnout mezinárodní debatu mezi akademiky a zástupci států i občanské společnosti o tom, co bychom měli měřit, abychom blahobyt lépe postihli. OECD vytvořila svůj Index lepšího života, který zahrnuje řadu nových ukazatelů, jež by měly lépe odrážet, co skutečně k blahobytu vede. Zároveň vznikla Expertní skupina pro měření ekonomického výkonu a společenského vývoje, následovník zmiňované komise. Ta minulý týden, na celosvětovém fóru OECD v Jižní Koreji, představila svou zprávu nazvanou Na druhé straně HDP: jak měřit ekonomický a společenský výkon.

Nová analýza se zaměřuje na několik témat, jako je například role důvěry a nejistoty, kterým se studie Jak neměřit naše životy věnovala pouze letmo. Hlouběji rozebírá také problémy jako nerovnost, nebo udržitelnost. Zároveň ukazuje, jak v mnoha oborech vedlo používání neadekvátních měřítek a ukazatelů k přijímání špatných politických kroků. Lepší ukazatele by zřejmě odkryly dlouhotrvající negativní efekty, které po roce 2008 přinesl pokles produktivity. Politici by v takovém případě možná nebyli okouzlení úspornými opatřeními, jež sice snížila fiskální deficity, ale zároveň snížila také celkové bohatství příslušných států.

Výsledky voleb v USA a mnohých dalších zemích odráží nejistotu, ve které mnozí z jejich občanů žijí. Tu HDP pochytit nedokáže. Tuto nejistotu živí řada politických kroků, úzce zaměřených právě na HDP a fiskální opatrnost. Stačí vzít v úvahu penzijní "reformu," která přenáší množství rizik na jednotlivce, nebo "reformu" pracovního trhu, která ve jménu zvyšování "flexibility" oslabuje vyjednávací pozici pracujících tím, že dává zaměstnavatelům větší svobodu vyhazovat. Taková opatření nakonec vedou ke snížení mezd a zvýšení nejistoty. Lepší měřítka by zahrnula tyto změny do svého srovnání nákladů s přínosy, možná by dokonce politiky donutila doprovodit dané změny dalšími opatřeními, která by posílila rovnost a dodala nové jistoty.

Pod taktovkou Skotska vytvořila malá skupina států takzvanou Alianci ekonomie blahobytu. Doufají, že vlády, které svůj program postaví na kvalitě života, tomu následně přizpůsobí také své rozpočty. Pokud by se například vláda Nového Zélandu zaměřila na blahobyt, přesměrovala by více zdrojů, stejně jako svou pozornost, k otázce dětské chudoby.

Kvalitnější měřítka by byla užitečným diagnostickým nástrojem, umožnila by státům identifikovat problémy dříve, než se vymknou kontrole a najít pro ně vhodná řešení. Kdyby Spojené státy přisuzovaly o trochu větší váhu zdravotnickým datům a ne pouze HDP, již před lety by byl patrný pokles průměrné délky života u lidí bez vysokého vzdělání, obzvlášť v oblastech bez průmyslové výroby.

Měřítka rovnoměrnosti příležitostí zase nedávno odkryla, jak pokrytecké je vykreslování Ameriky jako země příležitostí: Ano, kdokoli může být úspěšný, pokud se tedy narodí bohatým bílím rodičům. Data ukazují, že USA jsou plné takzvaných pastí nerovnosti: Pokud se narodíte na dně, s největší pravděpodobností tam také zůstanete. Pokud se těchto pastí nerovnosti chceme zbavit, musíme si nejdřív uvědomit, že vůbec existují a následně určit, proč a jak vznikají.

Před čtvrt stoletím šel americký prezident Bill Clinton do voleb s programem pojmenovaným „Lidé na prvním místě.“ Je pozoruhodné, jak těžké je toho dosáhnout, a to mluvíme o demokratické zemi. Korporace a další zájmové skupiny se vždy snaží postarat o to, aby byly upřednostněny jejich zájmy. Masivní daňové škrty, se kterými přišla Trumpova administrativa, jsou toho příkladem par excellence. Obyčejní lidé – zmenšující se, ale stále rozsáhlá střední třída – nesou na svých bedrech zvyšování daňové zátěže a miliony z nich nyní přijdou o zdravotní pojištění. To jsou finanční zdroje, které umožňují daňové škrty pro miliardáře a velké korporace.

Pokud mají být lidé na prvním místě, musíme přesně vědět, co je pro ně důležité, co zlepšuje jejich kvalitu života a jak jim to můžeme, ať už půjde o cokoli, dodat. Měření toho, co stojí Na druhé straně HDP, bude hrát klíčovou roli, pokud chceme dosáhnout těchto cílů.

 

Joseph E. Stiglitz

Autor je laureátem Nobelovy ceny za ekonomii
Z angličtiny přeložil Vojta Berka
Copyright: Project Syndicate, 2017, www.project-syndicate.org