logo Facebook
I slova jsou činy

Věda a úskok v ekonomii

08. března 2019 07:47 / autor: Jayati Ghosh

Ekonomie hlavního proudu má sklon rozhodnout o nějakém „etablovaném“ závěru a pak na něm lpět bez ohledu na všemožné důkazy ukazující na pravý opak. To je samo o sobě špatné, ale u disciplíny, která si činí nárok být vědním oborem, je možná ještě horší neschopnost trvat na opakovatelnosti empirických výsledků. U většiny přírodních věd je tento požadavek standardem a nutností; v ekonomii však vůči němu panuje převážně lhostejnost, a čas od času dokonce lítý odpor. V některých případech jsou jiným výzkumníkům upírána i data, která je nutno k opakování závěrů použít.

Důvod je často hluboce politický, jelikož výsledky, které se posléze propagují a rozšiřují, bývají v souladu s vizemi ekonomiky, jež podporují určité konkrétní ideologické pozice a s nimi spojené politické postoje. Například empirická práce, která podporuje fiskální disciplínu nebo tržní deregulace, bývá rozsáhle citována a stává se základem pro prosazování těchto konkrétních politických výstupů. Jen velmi vzácně podléhá taková práce expertnímu zkoumání, které by bylo u výzkumu v přírodovědních oborech normou – například ověřování výchozích předpokladů nebo zpochybňování statistických procedur.

Vezměme si například tvrzení Stephena Moorea a Arthura B. Laffera, že Trumpovy daňové škrty v USA by se nejen zaplatily samy, ale dokonce by snížily vládní schodek a současně podnítily vyšší soukromé investice. Jejich tvrzení bylo zcela mylné, avšak ekonomická realita má zjevně pramalý dopad na ty, kdo dál věří závěrům Lafferovy křivky, že nižší daňové sazby vygenerují vyšší daňové příjmy.

Nová studie Servaase Storma dnes v podstatě boří další slavnou poučku neoliberální ekonomie: argument, že „zkostnatělost“ trhu práce snižuje výkon a zaměstnanost. Jedním z empirických výzkumů, jenž bývá na podporu tohoto argumentu často citován, je studie Timothyho Besleyho a Robina Burgesse využívající data z výrobního sektoru několika indických států v letech 1958 až 1992. Besley s Burgessem dovozovali, že regulace ve prospěch zaměstnanců, přijaté v některých indických státech, měly za následek nižší výkon, zaměstnanost, investice a produktivitu, a dokonce zvýšily chudobu ve městech oproti státům, jež takové regulace nepřijaly.

Tento závěr se postupně stal základem všeobecně přijímaného názoru, že regulace trhu práce škodí průmyslové expanzi a že cestou ke zvýšení výroby a zaměstnanosti ve výrobním sektoru je podpora vyšší „flexibility“ trhu práce rušením zákonů na ochranu zaměstnanců. Tento názor převážil nejen v Indii, ale ovlivnil politické rozhodování ve velkém počtu rozvojových zemí. Přestože různí ekonomové vznášeli vážné námitky kvůli metodologii, kterou Besley s Burgessem použili, jejich kritika si mezi politiky nikdy nezískala velkou pozornost.

Stormova kritika je zásadnější, poněvadž jeho studie dokládá, že Besleyho a Burgessova zjištění nelze replikovat, a současně ukazuje, že jejich závěr týkající se dopadu regulací trhu práce na produkční výkon je statisticky chatrný. Storm zjišťuje, že výsledky nejen neodpovídají teoretickým předpokladům samotných autorů, ale zároveň jsou vnitřně protichůdné a empiricky nepravděpodobné. Storm dospívá ke zdrcujícímu závěru, že „studie je odborně rozpačitá… téměř dokonale ilustruje, jak kombinace vědeckých aspirací a hluboké touhy po serióznosti může vést ke svévolnému empirismu, v němž apriorní představy triumfují nad důkazy“.

Jak to tedy Besleymu s Burgessem prošlo a proč se takové výsledky nesetkaly s rozsáhlejší kritikou v literatuře a politických kruzích? Článek koneckonců vyšel ve špičkovém ekonomickém časopise s dvojitě slepými peer-review. Ospravedlňovala se jím vlna deregulací na trzích práce po celém světě, která aktivně poškozovala zaměstnance. Vinu je zapotřebí hledat v hluboké provázanosti ekonomické profese a zavedených akademických žurnálů, které takovému výzkumu propůjčují zdání „serióznosti“.

Není žádným tajemstvím, že ekonomie hlavního proudu slouží těm, kdo jsou u moci. John Kenneth Galbraith už v roce 1973 poznamenal, že etablovaná ekonomie se stala „neocenitelným spojencem těch, u nichž výkon moci předpokládá povolnou veřejnost“. A tato role ekonomů od té doby zesílila. Zároveň to však přineslo snížení významu oboru ekonomie a omezení jeho legitimity a kredibility. Velká část veřejnosti už nepokládá ekonomy za ty, kdo kladou správné otázky nebo se na ně snaží poctivě odpovídat.

Chce-li ekonomie získat zpět ztracenou důvěryhodnost, musí být otevřenější vůči kritice předpokladů, metod a výsledků. Nepříjemné pravdy, které vyslovují lidé s odlišným názorem, nelze donekonečna ignorovat. Realita dříve či později udeří.

 

Jayati Ghosh

Autorka je profesorkou ekonomie na univerzitě v Novém Dílí
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka
Copyright: Project Syndicate, 2017, www.project-syndicate.org