logo Facebook
I slova jsou činy

Finanční kořist populistů

12. dubna 2019 12:00 / autor: Erik Berglöf

Skandály s praním špinavých peněz v Danske Bank a Swedbank už vedly k pádu výkonných ředitelů obou ústavů a způsobily propad cen jejich akcií. Tyto skandály související především s pobočkami těchto severských bank v Estonsku patrně také urychlí stahování zahraničních bank z rozvíjející se Evropy.

Zahraniční banky bezpochyby tváří v tvář obrozeným populistickým atakům ve střední a východní Evropě a čím dál ostražitějším regulačním a dohledovým orgánům doma přehodnotí své už teď chřadnoucí vazby na region. Pravda, banky už svou expozici vůči rozvíjející se Evropě musely osekat po přílišné expanzi svého působení před finanční krizí. Jenže ač by jim další stahování mohlo snížit rizika, poškodilo by budoucí růst regionu.

Exodus z rozvíjející se Evropy je součástí globálního ústupu od přeshraničního bankovnictví v reakci na finanční krizi. V období před roky 2008-2009 evropské banky sloužily jako spojky pro americké ústavy, které se zdráhaly se rozvíjejícím se ekonomikám přespříliš otevřít. Když teď Evropané couvají, americké banky část uvolněného prostoru obsadily. Kromě toho expandují trhy s firemními dluhopisy. Rizika se z bank rozšířila do zbytku finanční soustavy, z velké části neregulované.

Přiváděním relativně stabilních, růst podporujících kapitálových toků z vyspělých do rozvíjející se a rozvojových ekonomik plnily zahraniční banky transformační úlohu, zejména ve střední a východní Evropě. Když se zhroutil socialismus, malý počet bank se sídlem v Evropské unii investoval do maloobchodních sítí a pomohl od základů vybudovat finanční soustavy těchto zemí a značně rozšířit přístup občanů k finančnictví. Během krize, kdy ostatní kapitálové toky vyschly, tyto strategické maloobchodní banky vytrvaly.

Zůstaly díky Vídeňské iniciativě, ambiciózní koordinační snaze zahrnující regulační a dohledové orgány z domácích i hostitelských zemí, ministerstva financí, mezinárodní finanční instituce a především strategické banky. Dne 27. března se veteráni krize sešli v rakouském hlavním městě, aby si připomněli desetileté výročí iniciativy. Je co slavit: zachránila Evropu před zničujícím bankovním kolapsem a pomáhala zvládat rizika během krize eurozóny.

Západoevropské banky, jež iniciativa uchránila, teď však ve střední a východní Evropě čelí nejisté budoucnosti. Jejich investice v regionu se staly uvězněnými aktivy, jež mohou odstřelovat místní populisté. A nepřekvapí, že v čele útoku jde maďarský premiér Viktor Orbán.

Zahraniční banky se v Maďarsku a jinde během finanční krize staly terčem nechuti a nenávisti. Na naléhání příliš dychtivých finančních poradců bank se občané hrnuli do úvěrů v eurech, dolarech, a dokonce jenech, a když krize zapříčinila propad domácích měn, náhle se ocitli v drtivých dluzích. Když splátky zaostávaly, banky si pospíšily se zabavováním domů, aut a firem. Zdanit banky, jak učinil Orbán, se zdálo naprosto férové.

Orbánovy daně navíc umožnily bance OTP, přeshraničnímu ústavu samotného Maďarska, dát si dohromady bilanci a upevnit domácí franšízu poté, co se sama před krizí předlužila. Zahraniční banky musely v Maďarsku radikálně přetvořit své strategie a v některých případech žádat o podporu od mezinárodních finančních institucí. Mnohé jednoduše zvedly kotvy a odešly.

Jedná se o součást obecnějšího dění napříč rozvíjejícími se trhy. Většina zahraničních bank má v úmyslu se dál stahovat a ty, které zůstávají, se rostoucí měrou financují z místních vkladů. Přestože je zahraničních bank méně, některé – zejména ruské a čínské – svou přítomnost akvizicemi a růstem posilují, což má za následek zahušťování trhu. (Přítomnost ruských bank by přitom byla ještě mnohem výraznější, nebýt mezinárodních sankcí.)

Probíhající ústup zahraničních bank z rozvíjející se Evropy je tím pozoruhodnější, že regulační rámec EU se v posledních deseti letech výrazně zlepšil. Bankovní unie EU sice rozhodně není dokonalá, ale přeshraniční bankovnictví dnes podporují instituce a nástroje, o nichž se Vídeňské iniciativě mohlo jen zdát.

Pravda, země mimo eurozónu mají menší ochranu, ale i ony teď mají jistou oporu a vídeňská zkušenost ji upevnila. Jak řekl Michel Barnier, když končil jako komisař EU pro vnitřní trh a služby, Vídeňská iniciativa „se nyní stala součástí evropské finanční konstrukce.“

Ovšemže, posílené lokální financování z depozit a silné místní banky je třeba vítat. Existuje ale stále značný prostor pro hospodářskou konvergenci napříč rozvíjejícím se a rozvojovým světem, což vyžaduje tok prostředků „shora dolů“, ze zemí kapitálově bohatých do zemí kapitálově chudých. Nejstabilnější transfery finančních prostředků rozvíjející se Evropě přinášejí přímé zahraniční investice, ale strategické banky jsou hned na druhém místě. Pokud odejdou, místní banky se mohou opět uchýlit k přeshraničnímu financování, které je nejcitlivější na změny nálad.

Jak opadá globální vlna přeshraničního bankovnictví, zahraniční banky se stávají snadným terčem populistického vyvlastňování. Ještě podstatnější je, že přestává fungovat důležitý hybatel místního finančního rozvoje a zprostředkovatel stabilních kapitálových toků do rozvíjejících se a rozvojových ekonomik. Zahraniční banky mají nadále zásadní význam pro dlouhodobý růst těchto zemí. Doufejme, že vlivem skandálů a populistických útoků nepřestanou tuto úlohu plnit.

 

Erik Berglöf

Autor vyučuje na Londýnské škole ekonomie, pracoval také jako hlavní ekonom Evropské banky pro obnovu a rozvoj
Z angličtiny přeložil David Daduč
Copyright: Project Syndicate, 2017, www.project-syndicate.org