logo Facebook
I slova jsou činy

Humanitární trhy

07. května 2019 08:44 / autor: Ricardo Hausmann

Podle oxfordského slovníku zahrnují humanitární krize všeobecné rozšíření lidského utrpení a vyžadují proto poskytnutí rozsáhlé pomoci. Normální život zkrátka, během humanitární krize, není možný.

Za normálních okolností jsou potřeby jedné osoby živností druhé. Systém funguje díky tomu, že všechny jeho části podporují a jsou podporovány jedna druhou. Tato krásná začarovaná smyčka je klíčem ke všem formám života, od mikrobů, přes zvířata a ekosystémy, až k lidským společnostem. Bez okysličené krve nemůžete používat svalstvo; bez hrudního svalstva zase neokysličíte krev. Lidé bez jídla nepřežijí, jídlo ale produkují lidé.

V chemii se tomu říká autokatalýza – systém, ve kterém může být celek reprodukován, protože každá jeho součást je produktem jedné reakce a základním materiálem nebo katalyzátorem druhé. Celek tak udržuje sám sebe v chodu. V případě lidské společnosti je pro stabilní výrobu potřeba infrastruktury a bezpečnosti, přičemž obojí je možné zajistit pomocí daní, daně samotné jsou však zase podmíněny tím, že existuje výroba, kterou je možné danit. Jakékoli narušení tohoto autokatalytického kruhu – například v důsledku války nebo přírodní katastrofy – je narušením oné začarované, životodárné smyčky. Doba, po jakou lidé vydrží bez jídla, vody a přístřeší je přitom povětšinou příliš krátká na to, aby bylo možné daný problém vyřešit. To je podstatou humanitární krize.

Venezuela kvůli špatnému hospodaření, útlaku a korupci prošla katastrofickým kolapsem, v jehož důsledku nemá dostatek kalorií, proteinů a léku, aby udržela při životě svých 30 milionů obyvatel. Davy Venezuelanů proto utíkají ze země, zatímco ti, co zůstávají, trpí.

V takovýchto podmínkách umožňuje humanitární pomoc lidem přežít do dalšího dne. Několik dárcovských států a organizací zaplnilo jídlem a léky sklady v Cúcutě (Kolumbie), Pacaraimě (Brazílie), Curaçau a Portoriku, diktatura Nicoláse Madura jim však odepřela vstup do země. Kdyby vláda zboží vpustila, dobrovolníci by je rozvezli do škol, nemocnic, kostelů a na další komunitní místa. Pomohli by tak lidem, dokud se problém nevyřeší.

Humanitární pomoc nemůže sama o sobě znovu nastartovat autokatalytický kruh, může však usnadnit přechod zpět k systému, který se sám uživí. Předpokládejme, že Madura nahradí prezident Národního shromáždění Juan Guaidó, jak diktuje Venezuelská konstituce. Předpokládejme, že s pomocí Spojených států, Evropské unie a zemí Jižní Ameriky se podaří zásobit Venezuelu dostatečným množstvím jídla a léků. Jak je rozdělíte mezi 30 milionů lidí?

Jedním z možných řešení je spolehnout se na dobrovolníky, kteří je již potřebným rozdají. Jak ale poznají, kdo je opravdu potřebný, nebo komu z nich se už pomoci dostalo? Jakým způsobem a jak dlouho budou dobrovolníci schopni uživit sami sebe? Jak zabráníte, aby jídlo, které má být zdarma rozdáno, nebylo rozprodáno nebo propašováno do zahraničí, jak se tomu děje, když mají poskytnuté zboží na starosti Madurovo kumpáni.

Tak trochu navzdory intuici je alternativou prodat darované jídlo a léky za tržní ceny lidem, kteří se chtějí jeho distribucí a prodejem živit. Jak si ho pak budou moci ti opravdu potřební dovolit, když jsou bez prostředků? S tím pomůže trh a moderní technologie.

Peníze vydělané prodejem zboží distributorům mohou být převedeny na ty, kteří trpí nouzí, což jim umožní si dotyčné zboží koupit. Pokud lidé disponují bankovními účty a debetními kartami, kterými Venezuelané disponují (hotovost nemá kvůli hyperinflaci hodnotu), stane se z toho jednoduchý proces připisování peněz na účty vybraných příjemců. Tento proces je rychlejší než distribuce zboží samotná a neměl by tak zpomalovat oživení. Nejtěžší část takového plánu je zajistit, aby peníze přišly na účty ve stejnou chvíli, jako zboží na regály: pokud by přišly brzy, způsobí inflaci; pokud pozdě, zboží se k zákazníkům nedostane včas.

Tento mechanismus má oproti volné distribuci několik výhod. Pro začátek využije místo dočasných dobrovolníků těch, kteří si chtějí distribucí vydělávat. Pomůže tak znovuoživit staré distribuční kanály, namísto budování nového, dočasného distribučního mechanismu, který bude nutně dražší, pomalejší a mělčí. Pokud se navíc do jednoho města zboží nedostane a do jiného ano, kupci budou mít motivaci zboží nakoupit tam, kde je ho dostatek a prodat kde nedostatek, čímž problém vyrovnají.

Trh s humanitární pomocí také umožní jejím příjemcům zvolit si co, kde a kdy získají. Nebudou muset čekat na předem sestavený, uniformní balíček, jako tomu dnes ve Venezuele je. Systém zároveň vytvoří pracovní místa, takže si ti, jež vynaloží úsilí, vydělají a nebudou již závislí na pomoci z venčí.

Tento systém může snadno přesedlat z hotového importovaného zboží, jako jsou konzervy, na doma zpracovávané – na pšenici určenou k výrobě mouky, chlaba a těstovin; na krmivo pro zvířata; na semena, hnojivo a chemické prostředky pro zemědělce a tak dále – pomůže tak nakopnout domácí produkci. Postupem času se může přeorientovat z nákupu a prodeje zboží poskytnutého v rámci humanitární pomoci na globální trh a na cokoli, co kupci považují za nutné. Namísto poskytování jídla a léků by taková pomoc zajistila přísun stabilní zahraniční měny a import, který by poptávku domácího trhu uspokojil.

Humanitární pomoc funguje podobně jako autobaterie: dostane válce do pohybu, než se v motoru zažehne série vnitřních explozí, jež baterii zase dobije a celý proces tak učiní autokatalytickým. Je proto vhodnější trhy využít, ne nahradit.

 

Ricardo Hausmann

Autor je profesorem ekonomie na Harvardově univerzitě a bývalým ministrem Venezuely pro plánování
Z angličtiny přeložil Vojta Berka
Copyright: Project Syndicate, 2017, www.project-syndicate.org