logo Facebook
I slova jsou činy

Proč se i ekonomie musí stát digitální

31. července 2019 07:34 / autor: Diane Coyle

Tržní síla technologických gigantů začíná působit obavy. Google, Facebook a Amazon zcela dominují v oblastech vyhledávání, sociálních sítí a online prodeje respektive, tedy alespoň mimo Čínu. Ekonomové přitom nedokázali tyto obavy nijak rozptýlit či objasnit. Abychom mohli státní správě a regulátorům pomoci v jejich snaze něco s touto tržní koncentrací udělat, musíme přizpůsobit své ekonomické modely tak, aby odpovídaly digitálnímu věku.

Digitální trhy bývají silně koncentrované okolo jediné dominantní firmy, protože výdělky velkých hráčů jsou na nich díky úsporám z rozsahu dobře škálovatelné. Digitální platformy mají vysoké počáteční náklady na vývoj a výzkum, ale jak je jednou software napsaný, mají pouze velice nízké mezní náklady. Hraje pro ně také efekt sítě: čím více uživatelů platforma má, tím výhodnější je ji využívat. Podobnou sebe-posilující roli má také sběr dat. Více dat znamená lepší službu, ta přitahuje více uživatelů, kteří s sebou přináší další data. Abychom to shrnuli, digitální platformy jsou buď obří nebo mrtvé.

Jak poukazuje několik nedávných studií (včetně jedné, na které jsem spolupracovala), digitální ekonomika představuje problém pro zákony o ochraně hospodářské soutěže. Soutěž je klíčová pro dlouhodobý růst a pro navyšování produktivity, protože vytlačuje ze hry neefektivní výrobce a podporuje inovace. Může se však toto dít na trhu s dominantním hráčem?

Digitální behemoti dnes poskytují služby, o které je zájem: podle nedávného odhadu považují zákazníci online vyhledávání za službu s hodnotou úměrnou polovině amerického mediánového příjmu. Ekonomové proto musí rozšířit své kufříky s nářadím. Namísto odhadování krátkodobých trendů na specifických digitálních trzích by měli být schopni vyhodnocovat potenciální dlouhodobé ceny spojené s tím, že rivalové s lepší technologií či službou nemohou nahradit vládnoucí platformu.

To není jednoduchý úkol, protože pro odhadování nejistých a nelineárních budoucích možností samozřejmě neexistuje žádná standardní metodologie. Ekonomové se přitom neshodují ani na tom, jak měřit statickou hodnotu neplaceného digitálního zboží, jako je online vyhledávání nebo sociální sítě, v očích konzumentů. A přesto, že představa dynamické hospodářské soutěže, která operuje napříč firmami, jež vstupují na trh a zase jej opouštějí, se datuje zpět přinejmenším k Josephu Schumpeterovi, standardní přístup je stále sledovat soutěž mezi podobnými společnostmi, které v určitém bodu v čase produkují podobné zboží.

Samotný charakter digitální technologie představuje výzvu pro celou disciplínu. Jak jsem poukázal již před více než dvaceti lety, digitální ekonomika „nic neváží.“ Navíc velké množství digitálních produktů je jakýmsi "veřejným statkem:" software může používat kdokoli, aniž by tím bránil ostatním, zatímco například pár bot může nosit pouze jeden člověk. Cena těchto produktů zároveň závisí na důvěře spotřebitele: musíme nejdřív vidět, jak fungují, a pro to je zásadní vliv lidí okolo nás.

Standardní ekonomické modely přitom s žádnou z těchto věcí nepočítají. Ekonomy takové prohlášení možná nasupí a začnou oprávněně poukazovat na modely, jež některé z rysů digitální ekonomiky pokrývají. Jejich mentální obraz světa – jejich instinktivní rámec pro hodnocení politických rozhodnutí – nicméně zůstává obrazem, ve kterém je konkurence statická, preference fixní a jednotlivé soupeřící produkty jsou normou.

Tento pohled nevyhnutelně vede k víře v paradigma „volného trhu.“ Jak ale ví každý, kdo má praktické zkušenosti s aplikovanou ekonomií, toto paradigma je mýtickou entitou. Přesto tato zkušenost, z nějakého důvodu, nemívá za následek alternativní přístup, například požadavek, aby některé typy produktů zajišťoval stát.

To se nyní pomalu mění. Naznačuje to například návrh Jima O'Neilla, bývalého ekonoma Goldman Sachs, který v současnosti předsedá Královskému institutu pro mezinárodní vztahy, takzvanému Chatham House, kde se věnuje výzkumu a výrobě nových druhů antibiotik. O'Neill studoval rozšíření antimikrobiální rezistence, jež může mít za následek smrt milionů lidí, pokud nenalezneme nové typy léčiv, a je doslova zděšen tím, jak malého pokroku dokázaly soukromé farmaceutické společnosti dosáhnout.

Výzkum nových drog je business s informacemi. Informace jsou veřejným statkem a neexistuje k nim konkurenční produkt, jejich nabídku tak soukromý sektor, nepříliš překvapivě, drží nízko. Z hlediska ekonomické analýzy nejde ani zdaleka o nic nového. Je však naprosto nemyslitelné byť jen část farmaceutického průmyslu zestátnit. Převládající ekonomicko-politické paradigma nic takového nedovoluje.

Další otázkou, která v poslední době nedává politikům spát, jsou data. Měl by být sběr dat digitálními společnostmi regulován? Měly by jednotlivcům za poskytování jejich osobních dat platit? A když nějaký sensor zaznamená můj pohyb v "chytrém městě," jde o má data? Standardní ekonomický rámec, ve kterém jsou jednotlivá rozhodnutí na sobě nezávislá, bez externalit, a peníze umožňují snazší směnu soukromého vlastnictví, na tyto otázky prostě nestačí.

Co se tak týče nevhodných strategických rozhodnutí, nejsou ekonomičtí výzkumníci bez viny. Lidé, kteří tato rozhodnutí činí, totiž ekonomii často studují a ekonomický výzkum tak ovlivňuje širší intelektuální klima. Akademici nyní musí přijít se standardizovaným, efektivním přístupem k digitální ekonomice a musí identifikovat metody a nástroje, jež budou moci legislativci, antimonopolní úřady a další regulátoři využívat.

Mainstreamová ekonomie z velké části nedokázala udržet krok s rapidním vývojem a digitální transformací a nyní se zuby nehty snaží najít praktický způsob, jak se stále větší a větší mocí dominantních technologických společností něco dělat. Pokud má jako disciplína zůstat relevantní, musí přehodnotit některé ze svých základních předpokladů.

 

Diane Coyle

Autorka je profesorkou na univerzitě v Cambridge
Z angličtiny přeložil Vojta Berka
Copyright: Project Syndicate, 2017, www.project-syndicate.org