logo Facebook
I slova jsou činy

Hamáčkův dopis a zadlužení české ekonomiky

12. srpna 2019 17:24 / autor: Michal Skořepa

Jádrem politiky je debata o kompromisech mezi různými voličskými preferencemi. K tomu ekonomie nemá co říct. Přesto ale může v této debatě pomáhat. Příkladem je vyjasnění některých otázek kolem deficitů veřejných financí.

Pan vicepremiér Hamáček si písemně postěžoval předsedovi vlády Babišovi, že návrh rozpočtu na příští rok z dílny ministerstva financí neodpovídá programovému prohlášení vlády. Že nepřípustným způsobem snižuje prostředky na spoustu bohulibých účelů: od bezpečnosti občanů a digitalizace státní správy až po sociální služby, příspěvky pěstounům a boj se suchem a migrací.

Naprostá většina dopisu je čistá politika. Ne snad ve smyslu neproduktivního politikaření, nýbrž ve smyslu vcelku korektní debaty o preferencích českých voličů: chceme o milion nižší veřejný dluh, nebo například o milion více peněz na ochranu dětí? Chceme o milion vyšší zdanění cigaret, nebo o milion horší vybavení hasičů?

Z pohledu ekonoma je tato debata o preferencích tabu: pokud Hamáček žádá zvýšení daňové zátěže, aby bylo více peněz například na ochranu lesů před kůrovcem, nelze to pokládat ani za ekonomicky správné, ani za ekonomicky špatné. Je prostě třeba odhadnout, co všechno bude důsledkem většího výskytu kůrovce versus co všechno bude důsledkem navrženého vyššího zdanění. A je pak na voličích, respektive jejich zástupcích, aby se rozhodli, která alternativa se jim jeví jako lákavější. Jak praví pan otec v Babičce: „Proti gustu žádný dišputát.“

To ale neznamená, že je ekonomie při debatě o plánovaném rozpočtu zcela neužitečná. Měla by sehrát roli pomocníka, který může upozornit například na některé otázky kolem rozpočtových deficitů. Proberme dvě takové otázky.

Otázka první: ospravedlňují deficit investice? Předpokládejme, že by česká politická reprezentace uměla vybrat dostatečně přínosné veřejné investice (těch by se teď díky nízkým úrokům našlo nejspíš mnoho) a že by je uměla následně efektivně uskutečnit: mohlo by jít třeba o panem Hamáčkem zmíněnou digitalizaci české státní správy.

Budoucí generace by díky takovým investicím byly produktivnější a dokázaly by si na zaplacení těchto investic vydělat. V takovém případě by znakem moudrého hospodaření s veřejnými penězi byl nikoli nízký deficit celkového rozpočtu, nýbrž nízký deficit rozpočtu očištěného o investice a vedle toho klidně i výrazný deficit celkového rozpočtu odpovídající oněm dobře vybraným a následně dobře realizovaným investicím; jinak řečeno, veškeré investiční výdaje by mohly být bez obav financovány z dluhu. Ten by se totiž sice zvýšil, ale pro naše potomky by byl snadno splatitelný. To je však skutečně jen ideál. Faktické „kvalitě“ plánování a provádění investic přece jen asi zatím odpovídá tendence dosavadních vlád hradit dluhem jen část investic a zbytek pokrýt běžnými příjmy. Premiérův strach zvýšit kvůli digitalizaci státní správy deficit – a tím i dluh – je tedy vlastně docela rozumný. Bohužel.

Otázka druhá: je teď možné deficit státního rozpočtu zvýšit? Na stížnosti ČSSD, že její ministerstva dostanou příští rok málo peněz, reagoval premiér Babiš poznámkou, že tato politická strana má v genech slavnou špidlovskou rozhazovačnou úvahu „zdroje jsou“ bez ohledu na to, že teď zdroje nejsou, protože ekonomika zpomalila a musí se šetřit, aby nerostlo naše veřejné zadlužení.

Tady se pan premiér plete. Růst veřejného zadlužení hrozí pouze v případě, že nastávají veřejné deficity. Jistě, zdá se, že státní rozpočet v posledních letech má tendenci skutečně spíše směrem k deficitům, což moc neladí se zatím pořád ještě vcelku slušným stavem ekonomiky. Jenomže zbytek veřejného sektoru, tedy především kraje a obce, hospodaří naopak s přebytky. A tak například Česká národní banka pro příští dva roky předpovídá pro veřejné finance mírné přebytky. Takhle veřejné zadlužení rozhodně nevzroste.

A navíc: ač se to může zdát trochu neintuitivní, veřejné zadlužení nevzroste dokonce ani při deficitech, pokud nepřesahují určitou výši. Chceme-li totiž posoudit závažnost zadlužení, pak namísto samotného veřejného dluhu v miliardách korun je třeba se dívat na poměr tohoto dluhu k velikosti ekonomiky, tedy k HDP. Růst tohoto poměru v čase – noční to můra premiéra Babiše – nastane v případě, že HDP poroste pomaleji než dluh. Dluh poroste skrze úročení a skrze případné deficity veřejných rozpočtů.

Nu a přinejmenším pro nejbližší roky se věci jeví konkrétně tak, že růst HDP bude vyšší než tempo úročení veřejného dluhu. Tento rozdíl bude tak velký, že míra zadlužení se bude nejspíš snižovat i v případě, že rozpočtové deficity dosáhnou řádově 60 miliard korun.

Pokud si navíc připomeneme, že Česko patří dnes k zemím EU s nejnižším zadlužením, závěr je jasný. Návrhy pana Hamáčka lze možná zpochybnit politicky, tedy že si česká veřejnost utracení dalších miliard korun daným způsobem nepřeje a že nejdřív je třeba ušetřit jinde. Rozhodně je ale nelze odmítnout s odkazem na to, že si je česká ekonomika nemůže dovolit.

 

Michal Skořepa

Autor je analytikem České spořitelny a členem představenstva České společnosti ekonomické
Původně vyšlo v LN, publikováno na serveru blog.aktualne.cz
Zveřejněno s laskavým svolením autora