logo Facebook
I slova jsou činy

Jazyk sporu

28. srpna 2019 08:44 / autor: Kaushik Basu

Když mě letos navštívila má nevlastní matka, která pochází z Indie, vzal jsem ji na oběd do jedné restaurace v Ithace. Obsluhovala nás čínská číšnice, která se mé matky zeptala, odkud pochází. „Z Kolhápuru,“ odpověděla matka. K mému překvapení vypadala číšnice, když uslyšela název tohoto malého městečka v Maháráštře, radostí bez sebe. „Já jsem tam několik let také žila,“ řekla nám.

Ty dvě si okamžitě porozuměly. Má matka prohlásila, že tam dělají nejlepší zmrzlinu na světě a číšnice souhlasila, že od té doby co se odstěhovala, nikde lepší neměla. Po chvíli jsem si uvědomil, co se vlastně děje: má matka mluvila Kolhápuru a číšnice o Kuala Lumpuru. Všechny ostatní reálie však seděly a tak jsem se rozhodl jim nekazit radost.

Jazyk je zvláštní věc. Umožňuje pokrok a přináší nám radost (včetně podobných maličkostí, jako bylo naše nedorozumění v Ithace), může však být také zdrojem sporu a nástrojem útlaku.

Navzdory tomu, co někteří tvrdí, spadá vztah mezi jazykem a spory do pole působnosti společenských věd, včetně teorie her. Ekonomové a výzkumníci by měli toto napojení prozkoumat blíže, pomohli by nám tak lépe pochopit současný svět.

Žijeme v té nejlepší a zároveň nejstrašnější době. Svět doposud nikdy neznal takové bohatství, jako dnes. Švy, které jej drží pohromadě, však začínají praskat. Politika se polarizuje, xenofobie nabírá na síle a mocnosti si nachází nové rivaly.

Dnešní mix prosperity a prohlubujících se rozdílů připomíná dobu Průmyslové revoluce, která započala v půlce osmnáctého století a trvala téměř sto let. Není překvapivé, že tato éra přinesla přelomové teorie i v politické ekonomii, od Bohatství národů Adama Smitha z roku 1776, až po práci Augustina Cournota a Léona Walrase. Nešlo o běžné výsledky každodenního výzkumu. Stejně jako později ve dvacátém století John Hicks, Paul Samuelson a Kenneth Arrow, i oni přinesli přelomové poznatky, které okamžitě a s neobvyklou jasností změnily naše chápání ekonomie, stejně jako vztahu politiky k trhu a k ekonomickému blahobytu.

Nedokážeme předem odhadnout cestu, kterou se bude politicko-ekonomický výzkum ubírat, přičemž předešlé zkušenosti naznačují, že těch směrů bude několik. Jazyk by měl být jedním z nich. Někteří vědci již na politicko-ekonomickém chápání jazyka začínají pracovat, například Stephen Morris z Princetonu, který se soustředí na otázku politické korektnosti. Spousta práce je však ještě před námi a to zejména na pochopení spojitostí mezi jazykem a konfliktem.

Toto propojení lze dobře pozorovat na dění ve Spojených státech, kde před pár týdny prohlásil prezident Donald Trump něco na první pohled rasistického. Řekl, že čtyři kongresmanky, všechny jiné než bílé barvy pleti, by se měly vrátit zpět do zemí ze kterých přišly – tři z nich se přitom narodily přímo v USA a čtvrtá imigrovala jako dítě. Trumpovo apel na bílou identitu ho však voliče zřejmě stát nebude. Zároveň si nemyslím, že by všichni jeho příznivci nutně museli být rasisty. Velkorysou interpretací by bylo tvrzení, že Trumpovo příznivci zkrátka používají jazyk jiným způsobem, než Trumpovo kritici.

To, co mluvčí myslí, se může diametrálně lišit od toho, co posluchač slyší. Jazyk se může snadno stát nástrojem k rozdmýchávání sporů. Vychází to z toho, že skutečný svět je neuvěřitelně rozmanitý a jazyk za ním ve své hrubosti pokulhává. Někteří politici se toho snaží využít a získat tak nad populací kontrolu.

George Orwell ve svém 1984 popisuje skupinu byrokratů, kteří pracují na jedenáctém vydání slovníku Newspeaku. Jejich cílem je „ořezat jazyk až na kost.“ Jeden z nich se, jak píše Orwell, „zakousne hladově do svého chleba“ a řekne: „Je to nádherné, ničit slova.“

Například, pokud lidé vnímají slova "socialismus" a "komunismus" jako synonyma a nikoli jako termíny popisující dva odlišné systémy politické ekonomie, je nemožné s nimi o prvním z nich mluvit, aniž bychom nezažehli strach z toho druhého. Stejně tak mohou pravicové skupiny v Israeli umlčet jakýkoli odpor podporováním představy, že kritizovat danou skupinu se rovná antisemitismu (a v případě židovských kritiků také sebenenávisti). Množství lidí poté od kritiky této skupiny upustí, protože nechtějí být za antisemity.

V Indii se zase některé skupiny snaží onálepkovat kohokoli, kdo vyjadřuje názory jen trochu nalevo od extrémní pravice, za „městského Naxala.“ Naráží tím na násilné revolucionáře, se kterými nikdo být spojován nechce. Indická komentátorka Mrinal Pandeová proto také nedávno varovala před využíváním moderní hindštiny k propagování šovinistické kultury a totalitních myšlenek, což podle ní nejen dále rozděluje společnost, ale také poškozuje reputaci samotného jazyka.

Digitální technologie a rozšiřující se působnost sociálních sítí k sobě přivádí stále větší množství lidí z nejrůznějších kultur a dávají tak vzniknout sporům a politickým rozbrojům. Pro mnoho z nich může mít stejné slovo zcela odlišný emocionální a politický náboj, stejnou sekvenci slov mohou interpretovat odlišně nebo dokonce protichůdně.

Jak slova postupně získávají nové a nové významy, lidé se některým z nich začnou vyhýbat. Nechtějí vypadat, jako že sedí na dvou židlích najednou. Dynamicky se měnící moderní svět s nimi pak hraje škatulata, což má za následek prohlubující se polarizaci společnosti. K tomu, abychom této dynamice porozuměli, bude zapotřebí kombinace logiky, filosofie, kreativity a analýzy ekonomické rovnováhy.

Svět se mění stejně rychle jako v osmnáctém a devatenáctém století, ne-li rychleji. Je na čase, aby se ekonomové vydali novými směry, stejně tak, jak to učinili jejich předchůdci.

 

Kaushik Basu

Autor je profesorem ekonomie na Cornellově univerzitě, byl také hlavním ekonomem Světové banky a ekonomickým poradcem indické vlády
Z angličtiny přeložil Vojta Berka
Copyright: Project Syndicate, 2017, www.project-syndicate.org