logo Facebook
I slova jsou činy

Státní rozpočet musí jít proti všem

10. října 2019 16:42 / autor: Michal Skořepa

Ve špatných časech máme všichni tendenci šetřit. Volání, aby při zpomalování ekonomiky šetřil i státní rozpočet, je proto pochopitelné. Ale je zcela chybné. Bohužel se k němu připojuje například i Nejvyšší kontrolní úřad.

Nejvyšší kontrolní úřad (NKÚ) je důležitou institucí a produkuje mimo jiné řadu užitečných analýz. Občas ale i on může ve svých úvahách udělat pořádnou „botu“.

Jeden kolosální omyl, který pro svůj význam a rozšířenost v české kotlině nesmí zůstat bez odezvy, jsme mohli zachytit při čtení nedávno vydaného komentáře NKÚ k „návrhu státního závěrečného účtu České republiky za rok 2018“, tedy k materiálu ministerstva financí, který zpětně shrnuje hospodaření státu v loňském roce.

Abychom byli spravedliví: komentář NKÚ obsahuje hned několik postřehů, které kárají český státní rozpočet velmi trefně. Například že loňské rozpočtové výdaje překročily strop předem schválený sněmovnou. Nebo že (jak NKÚ upozorňuje už delší dobu) se navršila hromada výdajových projektů, které byly v minulých letech schváleny jako součásti tehdejších rozpočtů, ale nebyly z různých důvodů zatím realizovány – a příslušná ministerstva tak mohou žádat nad rámec aktuálního rozpočtu celkově až desítky miliard korun navíc.

Tyto a jiné výtky ale NKÚ uvádí až poté, co ve svém stanovisku vyplísní státní rozpočet 2018 (a s ním nepřímo i rozpočty za mnoho jiných let) kvůli něčemu zcela jinému. Ale ouha: v tomto případě se, při vší úctě k NKÚ, jedná o kritiku zcela nepřijatelnou.

NKÚ běduje, že na straně příjmů českých státních rozpočtů dominují výnosy z daní (které v recesi klesají) a že na straně nákladů dominují mandatorní, tedy zákonem stanovené výdaje (které je těžké v recesi snížit). V recesi tak, slovy NKÚ, vzniká „silný tlak na státní rozpočet“, protože „nižší příjmy musejí pokrývat vysoké ‚povinné‘ výdaje“. A to je zřejmě problém.

Možná se vám postoj NKÚ zdá v pořádku. Ve špatných časech se přece my všichni snažíme bránit poklesu příjmů; a pokud přesto klesají, snažíme se snížit i výdaje. V úvahu přichází čerpání dluhu, ale to je řešení v takové situaci většinou drahé a riskantní. U jednotlivých firem nebo domácností dává takovéto opatrné šetření ve špatných časech jistě smysl. Ale na úrovni ekonomiky jako celku, tedy sečteme-li všechny firmy a domácnosti dohromady, tento postup bohužel prohlubuje makroekonomické cykly: v horších časech všichni omezíme svou poptávku po produkci těch ostatních, čímž si všichni navzájem špatné časy ještě zhoršíme.

NKÚ a – obávám se – i spousta našich politiků a dalších spoluobčanů jaksi intuitivně a bez zaváhání předpokládá, že vláda by se měla chovat jako všichni ostatní, to jest, že i ona by ve svém hospodaření měla uplatňovat výše popsaný opatrný přístup. I když to znamená, že i ona bude hospodářské cykly svým chováním prohlubovat, a tedy že bude ekonomiku destabilizovat.

Jenomže vláda je oproti nám všem ostatním fundamentálně jiné „stvoření“. Jako jediná je totiž schopná si v případě potřeby doslova vynutit zvýšení svých příjmů (skrze vyšší daně) a snížení svých výdajů (skrze nižší důchody, platy svých zaměstnanců a podobně). Díky těmto unikátním schopnostem je každá vláda – pokud se v praxi chová rozumně – velmi bonitním dlužníkem: spousta investorů jí ráda poskytne „neúčelový spotřebitelský úvěr“ za úrok výrazně nižší, než jaký známe u podobných nezajištěných úvěrů firmám nebo domácnostem.

Proto je – v naprostém rozporu s představami NKÚ a dalších – vrcholně žádoucí, aby státní rozpočet šel „proti všem“, tedy aby ve špatných časech s klidem připustil dva efekty. Zaprvé, měl by se smířit s poklesem svých příjmů a nebránit mu zvyšováním daňových sazeb. Zvyšování daní by totiž firmám a domácnostem stlačovalo ještě níž jejich v tu dobu už tak dost hubené čisté příjmy. Zadruhé, ve špatných časech by měly růst, nebo aspoň neklesat vládní výdaje (samozřejmě výdaje na rozumné věci), takže příspěvek státu do celkové poptávky se zvýší, nebo aspoň nesníží.

Vláda by zkrátka měla ekonomiku stabilizovat, nikoli naopak – cena v podobě vyšších výdajů na veřejný dluh za to stojí. Tuto „objevnou“ myšlenku ostatně najdeme v kterékoli standardní učebnici makroekonomie.

Jeden konkrétní příklad za všechny: vzpomeňme si na krizový rok 2009. Státní rozpočet tehdy skončil červenými téměř 200 miliardami korun. Šlo o důsledek propadu vládních daňových příjmů při zhruba nezměněných vládních výdajích. NKÚ vypichuje tento výsledek jako doklad chybného nastavení státního rozpočtu a jistě to tak dodnes vidí i mnozí jiní. Ale právě takovou reakci bychom v dobách krize měli po státním rozpočtu chtít!

Na závěr je ovšem namístě zásadní douška: v dobách konjunktury by vláda měla ve stabilizaci ekonomiky pokračovat – tím, že bude zvyšovat příjmy, případně i snižovat výdaje a celkově snižovat svůj dluh.

 

Michal Skořepa

Autor je analytikem České spořitelny a členem představenstva České společnosti ekonomické
Zveřejněno s laskavým svolením autora
Původně vyšlo v LN a na serveru blog.aktualne.cz