logo Facebook
I slova jsou činy

Vláda navrhuje rozpočet, který ještě více než ten letošní zatíží daňového poplatníka. Přitom upozaďuje investice a odkládá nutné reformy

23. října 2019 14:03 / autor: Lukáš Kovanda

Návrh státní rozpočtu, který dnes projednává poslanecká sněmovna, vychází ze základního předpokladu růstu české ekonomiky v příštím roce reálně o 2,2 procenta. Trh aktuálně počítá ve svém konsensu s růstem ekonomiky v roce 2020 o 2,3 procenta, jak plyne ze zářijového šetření České národní banky mezi českými i zahraničními analytiky. V tomto ohledu je tedy výchozí předpoklad rozpočtu realistický. Nicméně je třeba upozornit, že rozpočet nepočítá s výraznějším zhoršením ekonomických podmínek v zahraničí, které by v ČR vedlo k nižšímu růstu, než je předpokládaná úroveň 2,2 procenta. Skutečnost, že Česko je zatím docela odolné vůči zhoršování mezinárodních ekonomických podmínek, neznamená, že tomu tak bude i příští rok.

V tomto světle se tedy navrhovaný schodek jeví opravdu jako až příliš výrazný. Při růstu české ekonomiky slabším než ona úroveň 2,2 procenta by totiž vážně hrozilo, že schodek bude hlubší než „jen“ čtyřicetimiliardový. Tuzemské veřejné finance by se pak mohly částečně „vymknout kontrole“. Slabinou rozpočtu jsou investice. Položka kapitálových výdajů, která je zahrnuje, představuje v návrhu rozpočtu na rok 2020 pouze devět procent celkových výdajů. Přitom třeba v roce 2015 to bylo 13,5 procenta. Běžné, provozní výdaje státu se mezi lety 2015 a 2020 tedy mají zvýšit z 86,5 procenta celkových výdajů na 91 procent. To představuje nežádoucí vývoj, jelikož investiční výdaje vytvářejí bohatství budoucnosti, nikoli výdaje běžné, které spíše pouze udržují chod státu ve stávajících mantinelech.

Mezi běžnými výdaji je však třeba rozlišovat. Ne všechny představují „projídání budoucnosti“. Největší meziroční procentuální nárůst zaznamenávají v návrhu rozpočtu na rok 2020 položky výdajů na vzdělávání a školské služby, a to o 19,5 procenta, a na dávky a podpory v sociálním zabezpečení, kde navýšení představuje dokonce 49,9 procenta. Pro srovnání, celkové výdaje mají dle návrhu rozpočtu na příští rok vzrůst meziročně o 7,5 procenta. Je tedy zřetelný důrazný akcent na oblast sociální, kde vláda sleduje spíše politický zájem a snahu naklonit si voliče, třeba navyšováním starobních důchodů, a na oblast vzdělání. Přidávání učitelům je žádoucí z hlediska celkového rozvoje ekonomiky a je svým způsobem „investicí“ do budoucích generací. Zato přidávání na starobních důchodech bez provedení skutečné důchodové reformy a reformy systému veřejné zdravotní péče je do značné míry nekoncepčním házením peněz daňového poplatníka do černé díry.

To vše při dalším poměrně dramatickém navýšení složené daňové kvóty. Tato kvóta má dle návrhu rozpočtu na rok 2020 činit 35,9 procenta, zatímco ještě v roce 2015 dosahovala jen 32,6 procenta. Složená daňová kvóta zachycuje daňové příjmy veřejných rozpočtů a příjmy z povinného pojistného na sociální zabezpečení a zdravotní pojištění ve vztahu k objemu hrubého domácího produktu. Růst daňové kvóty značí nárůst přerozdělování, který sice tlumí možné sociální napětí, avšak zároveň podvazuje ekonomickou aktivitu a ekonomický růst. Zmíněný markantní vzestup složené daňové kvóty je tedy varovným znamením.

Shrneme-li, daňový poplatník na chod státu přispívá v rostoucí míře. Jeho příspěvek v posledních pěti letech narostl citelně rychleji, než jak rostla ekonomika jako celek. Jak kvůli zvyšováním některých daní, tak kvůli opatřením uváděním za účelem zlepšení daňového výběru, jako je EET nebo kontrolní hlášení. Vláda však z takto získávaných peněz disproporčně silně financuje běžné výdaje na úkor těch investičních. Navíc nadále hodlá hospodařit schodkově. Část běžných výdajů, například na vyšší platy učitelů, je ekonomicky obhájitelná. Avšak část nikoli. Zejména pak ne, přihlédneme-li právě ke schodku rozpočtu i ve ekonomicky stále poměrně příznivých časech a také k té skutečnosti, na niž upozorňují i mezinárodní instituce či ratingové agentury, že vláda není s to uspokojivě reformovat systém penzí a systém veřejné zdravotní péče. Vláda zkrátka žije z podstaty a prosperity druhé půle běžícího desetiletí. Spíše, než aby léta prosperity využila k reformám, jede v zajetých kolejích a klade až přílišný důraz na nekoncepční sociální výdaje. Platí to pro rok letošní a, projde-li navrhovaný rozpočet, i pro rok 2020.

 

Lukáš Kovanda

Hlavní ekonom Czech Fund