logo Facebook
I slova jsou činy

Anatomie nadcházející recese

06. listopadu 2019 07:00 / autor: Nouriel Roubini

Existují tři potenciální otřesy nabídky, které by již v roce 2020 mohly spustit globální ekonomickou recesi. Všechny z nich odráží politické dění, jež ovlivňuje mezinárodní vztahy, ve dvou z nich hraje roli Čína, v centru všech však stojí USA. Žádný z nich navíc není možné řešit tradičními nástroji proticyklické makroekonomické politiky.

První z těchto negativních otřesů by mohl vyplynout z americko-čínských obchodních a měnových sporů, které eskalovaly, když americký prezident Donald Trump označil Čínu za měnového manipulátora a začal hrozit zavedením dodatečných cel na čínské exportní zboží. Druhý pramení z pomalu probublávají studené války, kterou Spojené státy s Čínou vedou ohledně technologií. V rámci rivality, která nese všechny znaky „Thúkydidovi pasti,“ soupeří Čína s USA o nadvládu nad průmyslovými odvětvími budoucnosti: vývojem umělé inteligence (AI), robotizací, 5G sítěmi a dalšími. USA umístila čínský telekomunikační gigant Huawei na „seznam subjektů,“ na kterém shromažďuje zahraniční společnosti, jež mají představovat národně-bezpečnostní hrozbu. A přesto, že Huawei dostal dočasnou výjimku, která společnosti umožnila dále využívat amerických komponent, oznámila Trumpova administrativa, že seznam rozšíří o dalších 46 firem s navázáním právě na Huawei.

Třetím z těchto rizik jsou obavy ohledně zásob ropy. Navzdory tomu, že ceny ropy před nedávnými útoky padaly a recese způsobená obchodními, měnovými a technologickými válkami by snížila energetické potřeby a srazila je ještě níže, konfrontace mezi USA a Íránem by mohla mít opačný efekt. Pokud by tato situace přerostla ve vojenský konflikt, světové ceny ropy by mohly vystřelit vzhůru a spustit recesi, jako tomu bylo při předešlých potyčkách na Blízkém východě v letech 1973, 1979 a 1990.

Všechny tři tyto potenciální otřesy by měly efekt stagflace, navýšily by ceny importovaného konzumního zboží, meziproduktů, technologických komponent a energie, zatímco narušením světových dodavatelských řetězců by zároveň snížily produkci. Čínsko-americký konflikt přitom již nyní podněcuje širší proces deglobalizace, protože firmy ani jednotlivé země se zkrátka již nemohou spolehnout na dlouhodobou stabilitu těchto integrovaných hodnotových řetězců. Pokud se obchod se zbožím, službami, kapitálem, prací, informacemi, daty a technologií rozdrobí jako území na Balkánu, výrobní ceny po celém světě narostou napříč odvětvími.

Spory ohledně obchodu, měny a technologií navíc vzájemně prohlubují. Vezměme si například společnost Huawei, která je v současnosti světovým lídrem v oblasti 5G sítí. Tato technologie bude brzy standardní formou připojení pro velkou část kritické infrastruktury, jak veřejné, tak vojenské, nemluvě o základním spotřebitelském zboží, které bude propojeno skrze nově se formující Internet of Things. Přítomnost 5G čipu znamená, že cokoli, od toustovače po kávovar, by mohlo být odposloucháváno. Pokud je navíc jako národní hrozba vnímána Huawei, může tak být vnímáno také importované čínské spotřební zboží.

Není těžké si představit, že by dnešní situace mohla vést k implozi světového obchodního systému. Otázkou je, zda je naše fiskální a monetární politika připravena na opakované – nebo dokonce stálé – negativní otřesy nabídky.

Na stagflační šoky v sedmdesátých letech reagovali regulátoři utáhnutím monetární politiky. Dnes však největší centrální banky, jako je například americký Fed, monetární politiku rozvolňují, protože inflace i její očekávaný vývoj zůstávají nízko. Jakýkoli inflační tlak způsobený otřesy v nabídce ropy budou centrální banky vnímat pouze jako změnu v úrovni cen, nikoli jako stálé navýšení inflace.

Negativní otřesy v nabídce se navíc v průběhu času přeměňují také do negativních otřesů poptávky, které zpomalují růst a snižují inflaci, protože tlačí dolů spotřebu a výdaje. Za současných podmínek jsou firemní kapitálové výdaje jak v USA, tak ve světě, skutečně nízké. Reagují totiž na pravděpodobnost všech tří potenciálních otřesů.

Jelikož firmy v USA, Evropě, Číně a zbytku Asie snižují kapitálové výdaje, ocitá se již nyní světový technologický, výrobní i průmyslový sektor ve skutečnosti v recesi. Jediným důvodem, proč se to ještě nepromítlo do globálního propadu je stále silná spotřeba domácností. Pokud cena importovaného zboží následkem některého z těchto negativních otřesů nabídky dále vzroste, zasáhne reálný disponibilní příjem domácností (očištěný o inflaci), stejně jako spotřebitelskou důvěru a pravděpodobně tím světovou ekonomiku do recese uvrhne.

Vzhledem k tomu, že zmiňované negativní otřesy v nabídce by se mohly potenciálně sčítat, je dobře, že centrální banky uvolňují svou politiku. Na nějaké obdobné rychlé řešení by si měli ve svých rozpočtech připravit místo i politici. Ostré zpomalení růstu a poptávky vyžaduje proticyklický fiskální zásah, který napětí zmírní a zabrání přehnaným dopadům recese.

Ve střednědobém horizontu je optimálním řešením negativním otřesům nabídky se přizpůsobit. V případě obchodní či technologické války totiž budou jejich dopady víceméně trvalé, stejně jako bude trvalé zpomalení potenciálního růstu. To se týká i Brexitu: odchod z Evropské unie Británii zbrzdí permanentním otřesem na straně nabídky a trvale tím sníží její potenciální růst.

Takovéto šoky nemůže zvrátit ani monetární, ani fiskální politika. Mohou sice být krátkodobě zmírněny, ale snahy s nimi vyjít natrvalo dříve nebo později skončí zvýšením inflace vysoko nad cíle centrálních bank. V sedmdesátých letech se centrální banky vypořádaly se dvěma výraznými otřesy v nabídce ropy. Výsledkem byl nepolevující růst inflace i jejích očekávání, neudržitelné fiskální deficity a růst veřejného dluhu.

V neposlední řadě je třeba zmínit, že mezi světovou finanční krizí z roku 2008 a negativními otřesy nabídky, které globální ekonomiku ohrožují dnes, je výrazný rozdíl. Protože krize byla především velkým agregovaným otřesem na straně poptávky, který srazil růst a inflaci, monetární a fiskální stimul představoval vhodnou reakci. Tentokrát však bude svět čelit dlouhodobým negativním otřesům nabídky, které ve střednědobém horizontu vyžadují velice odlišný typ reakce. Snažit se zmírnit škody nikdy nekončícím monetárním a fiskálním stimulem není rozumným řešením.

 

Nouriel Roubini

Autor učí ekonomii na NYU a vede vlastní poradenskou společnost
Z angličtiny přeložil Vojta Berka
Copyright: Project Syndicate, 2017, www.project-syndicate.org