logo Facebook
I slova jsou činy

Pirátské mýty o rozpočtu a zdanění práce

09. března 2020 13:05 / autor: Michal Skořepa

Pirátská strana (a s ní leckdo další) volá po tom, aby české veřejné rozpočty byly robustní (tj. v krizi neklesaly do výrazných schodků). A aby se snížilo české zdanění práce.

Obojí volání zní hezky. A obojí je špatné.

Během nedávné konference Pirátské strany mimo jiné zaznělo, že české veřejné finance jsou kvůli své přílišné závislosti na zdanění práce málo „robustní“. V překladu do češtiny: pokud přijde ekonomická krize, výsledky českých veřejných rozpočtů se nežádoucím způsobem zhorší (protože klesne zaměstnanost, a tedy se propadne výběr daní z mezd). Odtud Piráti dedukují, že by se zdanění práce mělo snížit.

Je jistě chvályhodné, že jedné z aktuálně nejsilnějších českých politických stran leží na srdci stav veřejných financí a vhodné nastavení různých daňových sazeb. Způsob, jakým tato strana o hospodaření státu uvažuje, je ale hluboce chybný.

První chyba je už v samotné touze, aby byl státní rozpočet v uvedeném smyslu robustní. Vcelku nedávno – v reakci na obdobné pomýlené postoje Nejvyššího kontrolního úřadu – jsem na těchto stránkách psal o tom, že na státní rozpočet je třeba se dívat zcela a úplně opačně, než se díváme na rozpočty firem a domácností. Nicméně to, co zaznělo na pirátské konferenci (ale v poslední době i jinde), ukazuje, že touhu po rozpočtové robustnosti je třeba rozporovat opakovaně.

Jakkoli to zní leckterým uším odpudivě, skutečnost je taková, že jedním z klíčových úkolů státního rozpočtu je být naopak pokud možno nerobustní: v krizi má státní rozpočet propadnout do zřetelných deficitů. Tím totiž dodá na přechodnou dobu do ekonomiky aspoň část té poptávky, která v ní kvůli krizovým škrtům v rozpočtech firem a domácností chybí.

Pokud se státní rozpočet zachová takto nerobustně, krize bude mírnější a kratší, než kdyby vláda hospodařila „robustně“ – to jest, než kdyby ekonomice v krizi nijak nepomáhala. Vzniklý dluh pak musí státní rozpočet umazat skrze přebytky v pozdějších, dobrých letech. Těmito přebytky z hospodářství naopak odebere aspoň část poptávky v době, kdy je této poptávky díky optimismu firem a domácností až moc.

Tolik mýtus vyznávaný Piráty a mnoha dalšími ohledně žádoucího chování veřejných financí v dobách krize. Na své konferenci se však Piráti jedním dechem přihlásili ještě k jednomu často tradovanému mýtu: že práce je v Česku nadměrně zdaněná.

Z pohledu jednotlivého zdaněného zaměstnance je samozřejmě nadměrná jakákoli daň. Většina zaměstnanců však na druhou stranu chce po státu, aby poskytoval určité veřejné statky, jako je obrana, bezpečnost, zdravotnictví nebo vzdělávání. Něco holt zdaněno být musí. Nadměrnost je tedy myšlena spíš v mezinárodním srovnání. Jak si Česko stojí v tomto srovnání?

Požadavek (a opět se k němu hlásí zdaleka ne jen Piráti), že je třeba snížit zdanění práce v Česku, koliduje s jiným často zmiňovaným požadavkem – s požadavkem, že česká ekonomika by z pozice montovny nabízející levnou práci měla pokud možno co nejrychleji postoupit někam výš.

Nu a zdanění práce je součástí celkových nákladů práce, které zvažují zaměstnavatelé, když se rozhodují, do kterých zemí umístí své výrobní aktivity. Takže vysoké české zdanění práce, tedy pokud je skutečně vysoké, činí českou práci v mezinárodním srovnání drahou, a tím z Česka vypuzuje všechny ty druhy výrob, které jsou založené právě na levné práci. Z tohoto pohledu se volání po nižším zdanění práce jeví jako vysloveně špatný nápad.

A navíc: v Česku zdanění práce ve srovnání se zahraničím nijak extrémně vysoké není. Porovnání sazby samotné daně ze mzdy není podstatné; důležitější jsou celkové odvody z pracovních příjmů (ať už jsou placené zaměstnanci nebo zaměstnavateli), neboli součet daně a pojistného. Výše odvodů se liší podle rodinné situace, takže za každou zemi má organizace OECD k dispozici celou sadu čísel: pro zaměstnance bez rodiny, sezdané bez dětí a konečně pro rodiny se dvěma dětmi a jedním nebo dvěma rodiči, navíc při různých úrovních příjmů.

Srovnání se pro jednoduchost nicméně dělá obvykle hlavně pro svobodného zaměstnance bez dětí. V Česku za rok 2018 činily odvody daní a pojistného pro takového zaměstnance 44 procent příjmů; v průměru za Evropskou unii 42 procent. To není rozhodně závratný rozdíl.

Zatím jsme brali v úvahu jen odvody do veřejných rozpočtů. V některých zemích (zejména Nizozemsko a Polsko; Česka se to netýká) je však třeba od pracovních příjmů odečíst ještě další povinné platby, obvykle do soukromých penzijních fondů. Přičteme-li i tyto platby, zvýší se unijní průměr odvodů na 43 procent.

Jak vidno, Česko si v oblasti celkového daňového a podobného zatížení pracovních příjmů hoví velmi blízko evropského průměru. A jak už bylo zmíněno, snižování tohoto zatížení není taktikou, kterou by zrovna česká ekonomika potřebovala.

 

Michal Skořepa

Autor je analytikem České spořitelny a členem Výboru pro rozpočtové prognózy
Vyšlo a na blog.aktuale.cz, upravená verze původně v Lidových novinách 
Zveřejněno s laskavým svolením autora