logo Facebook
I slova jsou činy

Hledá se lék na koronokrizi

30. března 2020 09:05 / autor: Luboš Smrčka

S trochou nadsázky se ještě neusadil všechen prach po pádu Dvojčat v září 2001, když prezident Bush mladší vyzval Američany, aby vyrazili do obchodů a nakupovali, co to dá. Mnozí se mu smáli, ale popravdě to byla dobrá rada.

Když se stane něco devastujícího, jako byl tehdejší teroristický útok nebo je naše nynější pandemie, jde samozřejmě v první řadě o životy. A ve druhé o ekonomiku.

V roce 2001 platilo, že to poslední, co by Amerika otřesená útokem na vlastním území a hlavně poznáním své zranitelnosti potřebovala, by byla hospodářská krize. Proto prezident vyzval Američany, aby šoku a nebezpečí krize čelili vyšší spotřebou. Jak říkám, byla to dobrá rada.

A je to dobrá rada i pro nás. Až toto pomine a až budeme moci bez větších omezení vyrazit ven a sejít se s přáteli, měli bychom to dělat co nejvíce. Všichni ti, kdo si to po restrikcích spojených s virem budou moci alespoň trochu dovolit, by měli utrácet a nakupovat. Měli by „dát vydělat“ hospodě na návsi nebo kavárně na náměstí, nechat si něco opravit a něco si koupit.

Někde v novinách padlo, že máme zapomenout na zahraniční dovolené, protože budou zavřené hranice. Pak to poněkud dryáčnické vyjádření se "zavřenými hranicemi" lidé z krizových štábů zmírňovali a relativizovali, ale to není tak podstatné. Ať už hranice otevřené budou nebo nebudou, bylo by fajn, kdybychom se v počtu co největším vypravili na domácí dovolené. Nesnáším prázdné vlastenčení a mávání vlajkami kvůli každé drobnosti, ale v tomto případě bych skoro řekl, že utratit alespoň část peněz na dovolenou doma je tentokrát opravdu něco jako výraz národního uvědomění.

Doba odeznívání virové krize totiž může být velmi snadno dobou příchodu krize ekonomické. Abychom správně chápali věci. Že letos zažijeme nějaký významný pokles hrubého domácího produktu, to berme jako jistotu. O tom vlastně vůbec nemluvím. První čtvrtletí bude ještě celkem v pořádku, ale druhé bude tragédie. A pak půjde o to, zda tento propad nasměruje ekonomiku k delšímu trendu poklesu nebo zda se ho podaří rychle zastavit. Tak rychle, jak to jen virus umožní.

Četl jsem hodně odhadů, o kolik letos poklesne HDP. Co si vzpomínám, tak největší střelba byla snad i 20 procent, což bych považoval za takový pokus o ekonomickou sci-fi. Seriozní autority hovoří o pěti až sedmi, možná deseti procentech, což mi připadá celkem realistické. A to včetně toho obrovského rozpětí mezi nízkou a vysokou variantou. Jenže on se na tom rozpětí dá právě přesně ukázat rozdíl mezi možnými reakcemi na naší smutnou rouškovou současnost.

Pět procent poklesu berme jako daň nevyhnutelnosti.

Sedm procent nastane, když si celkem dost lidí nechá vnutit tuhle mizernou náladu a začne se podle toho chovat. Tím protáhnou propad do dalších období, o to více zkrachovalých podnikatelů a živnostníků, proto větší celoroční pokles.

A oněch deset procent (což je skutečně strašně moc), tak to je varianta v případě, že upadneme do národní deprese a lítostivosti. S daleko větším počtem úpadků a s vyhlídkou na delší zlé časy.

Asi všichni alespoň jedním uchem zaznamenali zvýšení plánovaného schodku rozpočtu na 200 miliard korun, což má být použito na pomoc domácnostem a na programy pro živnostníky a podniky. To je 160 miliard výdajů navíc oproti původnímu rozpočtu. Což vypadá jako hodně peněz.

Ale ve skutečnosti je v téhle věci vláda ten menší hráč. Měsíční výdaje domácností jsou totiž asi 210 miliard korun. Měsíční. A na tomto hřišti se bude rozhodovat, zda přejdeme do delší krize nebo se rychle otřepeme a budeme růst. Třebas jen trošku.

Dokud řádí virus, je země v rukou lidí, kteří rozhodují o omezeních a restrikcích nutných k jeho poražení. Ale až sundáme roušky, budeme mít další osud ve svých rukou. Přesněji – ve svých peněženkách.

 

Luboš Smrčka

Autor je profesorem na VŠE
Zveřejněno na serveru blog.idnes.cz
Publikováno s laskavým svolením autora