logo Facebook
I slova jsou činy

Jak vyhladovět Minotaura?

27. dubna 2020 12:44 / autor: Jana Bobošíková a Hana Lipovská

O ekonomických zákonitostech se na rozdíl od zákonů nehlasuje.

Zákonitosti nevznikají na základě konsensu. Neurčují je ani marketéři, ani spindoktoři, ani lobbisté, ba ani průzkumy veřejného mínění. Ekonomické zákonitosti tu prostě jsou – stejně jako slunce, voda nebo vzduch. Stejně jako fakt, že žádný oběd není zadarmo. To, že slyšíme konsensus, že zdroje jsou, že rezervy máme a že dluh není problém, neznamená, že ekonomické zákonitosti přestaly platit. Platí dál. A je jen otázkou času, kdy nás vyvedou z omylu, že k svobodě a prosperitě se lze prodlužit.

Jediná číselná kotva, kterou nyní má české hospodářství k dispozici, je plánovaný schodku státního rozpočtu. Původně měl být 40 miliard korun, 20. března oznámila ministryně financí, že očekává schodek větší než 100 miliard, o tři dny později už Sněmovna schválila deficit 200 miliard, dnes je schváleno 300 miliard. Odhady analytiků jsou dvojnásobné.

Obří schodek státního rozpočtu umožní zazáplatovat hluboké díry české ekonomiky a společnosti. Řada z nich ovšem nikterak nesouvisí s koronavirovou krizí. Naopak, koronavirus a s ním mohutně šířený strach, poslouží jako kouřová clona, která zakryje dofinancování neefektivních podniků, rozpočtové chyby z minulých let, neschopnou byrokracii a všehoschopný stát. Doposud největší deficit státního rozpočtu přinesla Velká recese v roce 2009. Tehdejších 192 miliard je však jen zlomek toho, co nás zřejmě čeká v době pokoronavirové.

V roce 2011 měl současný premiér jasno: “deficit je ztráta. Kdyby mi někdo sestavil byznysplán se ztrátou, tak ho vyhodím.” Pokud je premiér konzistentní, měla by se šéfka státní kasy začít bát o místo. Tvrdí totiž, že „to máme pod kontrolou,“ protože zatímco Itálie má dluh 130 % HDP, my budeme mít 32 %. Jednání ministerstva financí je nezodpovědné, ale z politického hlediska alespoň pochopitelné. K tragickému směřování naší země přispívají odborníci, kteří by při své znalosti ekonomických zákonitostí měli být protiváhou nárokového populismu, od kterých očekáváme, že vládě budou konstruktivně oponovat a v rozmařilém zadlužování ji brzdit. Experti z Národní ekonomické rady vlády ale mají brzdové destičky nebezpečně sjeté. O to více šlapou na plyn. Lukáš Kovanda by letos cílil veřejný dluh na 45 % HDP. Podle Miroslava Zámečníka dluh nepředstavuje problém, protože máme jedno z nejmenších zadlužení v Evropě. Kdo by čekal, že se vůči vládnímu NERVu vymezí alespoň ekonomové Ústředního krizového štábu ministra Hamáčka, bude zklamán. Podle Ilony Švihlíkové dluh není téma a podle Filipa Matějky je veřejný dluh „naštěstí poměrně malý, takže si můžeme dovolit velký deficit.“ V dluhu problém nevidí ani člen obou expertních týmů profesor Švejnar.

Guvernér České národní banky přitakává, protože přece „máme obrovský fiskální prostor.“ Překvapivě se shodnou také odboráři se zaměstnavateli. Zatímco souhlas se zadlužováním u odborů nikoho nepřekvapí, slyšet od šéfa Hospodářské komory, který má zastupovat podnikatelem že „i kdybychom zhoršili podíl dluhu na HDP z 30 na 40, 45 procent, tak spousta zemí v Evropě nám to bude závidět,“ protože „různá pravidla teď přestanou platit,“ svědčí o absenci veškerých brzdových destiček, byť i zcela sjetých. Až tedy premiér začne vyhazovat ty, kdo sestavují deficitní byznysplán naší země, bude řada ekonomů studovat nezaměstnanost velmi zblízka.

Je pravda, že máme poměr dluhu k hrubému domácímu produktu nižší než jiné státy. Není však pravda, že si můžeme růst státního dluhu dovolit. Není pravda, že máme rezervy. Rodina, která si vezme hypotéku na 40 % ceny nemovitosti, nemá rezervu jen proto, že si jiné rodiny žádají o hypotéku na 80 nebo 100 %. Kdo nezvládne hypotéku splácet, musí dům prodat. Zemi prodat nelze. Majiteli lze sáhnout na osobní majetek. Vlastníky naší země jsme ale jen my sami. Chybná rozhodnutí námi zvolených manažerů proto budeme platit také jen my sami. Exekutor nám nezabaví Karlštejn nebo Vltavu. Náš dluh budeme splácet úpadkem školství a zdravotnictví nebo zhroucením důchodového systému. Minulé chyby a selhání konkrétních lidí dluh neřeší, jen přenáší do budoucnosti. A to na všechny. Jedná se přitom o dědictví, kterého se naše děti nebudou moct zříci.

Znovu a znovu slyšíme, že se z krize neproškrtáme. Škrty však nejsou nástroj represe, škrty jsou cesta ke svobodě. Naopak, dluhy jsou cesta do otroctví. Řekové obětovali Minotaurovi své mladé dívky a chlapce. Náš Minotaurus v podobě všehoschopného bezskrupulozního státu, populistické nárokovosti a arogantní byrokracie projídá prostřednictvím zadlužování budoucnost našich dětí. Bestie, kterou krmíme dluhem, nás nakonec sežere. Bestie, kterou pomocí škrtů vyhladovíme, pojde sama. Vyhladovění Minotaura vrátí svobodu, sebevědomí a prosperitu celé zemi. Vrátí elán i podnikavost jejím dětem.

Plán na vyhladovění Minotaura přitom není složitý. V roce 2018 byla naše ekonomika v obstojné kondici. Jednalo se o jeden z mnoha roků, ve kterém jsme se podle našich představitelů měli nejlépe v historii. Novela zákona o státním rozpočtu pro rok 2020 proto nepotřebovala navyšovat schodek o 300 miliard. Bohatě by bylo bývalo stačilo vrátit jednotlivým kapitolám jejich dva roky staré rozpočty a rozvzpomenout se, jak se tehdy hospodařilo. Právě zde, nikoli v hlubším zadlužení, byla rezerva o objemu zhruba 250 miliard korun. Šlo to i bez dluhu.

 

Jana Bobošíková a Hana Lipovská

Původně publikováno na stránkách Institutu svobody a demokracie
Zveřejněno s laskavým svolením autorek