logo Facebook
I slova jsou činy

Omezené ručení způsobuje neomezené škody

29. července 2020 07:10 / autor: Katharina Pistorová

Olivier Blanchard, bývalý hlavní ekonom Mezinárodního měnového fondu (IMF), se před propuknutím pandemie divil, jak je možné, „že pozorujeme tolik geopolitických nejistot a tak málo ekonomických nejistot.“ Trhy by měly vyhodnocovat a alokovat rizika. Akciím firem, které znečišťují životní prostředí, kšeftují s návykovými analgetiky, nebo vyrábí závadná letadla, se však daří docela dobře. To samé platí i pro společnosti, jež se otevřeně snaží obohacovat akcionáře, manažery a ředitele na úkor řadových zaměstnanců, kteří často bojují, aby se vůbec uživili a zajistili na stáří. Jde o chybu ve fungování trhu, nebo jsou společensko-politické spory a témata jako klimatická změna pouze zástupným problémem?

Při bližším pohledu začne být zřejmé, že problém je v trhu. Za současných podmínek trhy zkrátka nemohou ohodnocovat rizika adekvátně, neboť účastníci trhu jsou chráněni před škodami, které korporace způsobují. Tento patologický nešvar se obvykle nazývá jako “omezené ručení,” ale co se týče rizik jež nesou akcionáři, přesnější název by byl “bez ručení.”

Pod současnou legislativou jsou akcionáři chráněni před odpovědností za škody, které společnost, jejíž akcie vlastní, způsobuje spotřebitelům, zaměstnancům, či životnímu prostředí. Akcionáři sice mohou na svých podílech přijít o peníze, ale často také profitují, přesto (či právě proto), že jejich společnosti znečišťují oceány a podzemní vody, pumpují do atmosféry emise skleníkových plynů, nebo se snaží ututlat rizika spojená s jejich produkty. Každá korporátní entita nese za své chování odpovědnost, která někdy vede až k bankrotu, samotní akcionáři ale mohou od trosek s klidem odejít, zisky v hrsti.

Případ za případem necháváme akcionáře bez problémů vyváznout – od úniku plynu z továrny Union Carbide v indickém Bhópálu v roce 1984, při kterém zemřeli tisíce lidí, až po tabákovou lobby, výrobce azbestu, nebo British Petroleum a katastrofu na plošině Deepwater Horizon. Akcie Boeingu, společnosti zodpovědné za dvě havárie letadel, při kterých zemřelo 346 lidí, přinesly svým vlastníkům na odkupech okolo 43 miliard dolarů, a to v období mezi lety 2013 a 2019, kdy společnost vydělávala na ignorování bezpečnostních standardů v zájmu snižování nákladů. Rodiny zemřelých si přitom musí vystačit s padesátimilionovým fondem, tedy pouze s 144 550 dolarů na jednu oběť katastrofy.

Soudní řízení s členy rodiny Sacklerovi, která vlastní Purdue Pharma, jednu z firem figurujících v kauze množících se závislostí na opioidech, je dalším pokusem dohnat vlastníky, jež přímo těží z bezohledného chování korporací, ke zodpovědnosti. Někteří ze členů rodiny již proto údajně prodali své newyorkské nemovitosti a peníze přesunuli do Švýcarska. Pravděpodobně se však toho, že by museli za jednání společnosti ručit, bát nemusí. Jak ukazuje studie Johna H. Mathesona z právnické fakulty Univerzity v Minnesotě, soudy jen málokdy dovolí obětem přestupků korporací “poodhrnout korporátní závoj,” jež chrání akcionáře před odpovědností.

Oficiálním důvodem, proč jsme omezené ručení zavedli, je, že podporuje investice, stejně jako ochotu korporací podstupovat rizika a vede tak k ekonomicky výhodným inovacím. Měli bychom ale pochopit, že chránit vlastníky před odpovědností za škody, které jejich společnosti napáchají, je, svým způsobem, druh právní dotace. Stejně jako u všech dotací, i v tomto případě bychom měli čas od času přezkoumat jejich náklady a přínosy. V případě omezeného ručení bychom se měli zastavit nad faktem, že trhy evidentně nejsou schopny nacenit rizikové aktivity, u kterých dochází k podstatným škodám.

Co je horší, tato dotace nedává příliš velký smysl ani ekonomicky. Jak vám řekne každý ekonom, vlastnické právo zvyšuje efektivitu tím, že majitele nutí internalizovat si náklady spojené s jejich aktivy. Omezené ručení ale investory odděluje od externalit, které jejich společnosti působí: když padne panna, vyhrají, když orel, tak taky.

Do té doby, dokud mohou akcionáři z těchto externalit profitovat, je budou bránit. Budou bojovat proti každému pokusu o internalizaci nákladů s nimi spojených, jako je například Uhlíková daň, kterou zavedla Evropská unie. Budou tvrdit, že regulace shora není efektivní, jelikož vlády nedokáží najít optimální výši daně. Pokud tomu tak skutečně je, proč neodstranit překážku, jež zabraňuje trhům, aby správně ohodnocovaly rizika.

Náš přístup k otázce ručení se nedá změnit přes noc. Změny ale můžeme rozfázovat a lidi i společnosti na ně předem připravit. Není zapotřebí žádné nové multilaterální smlouvy, ani komplikovaných postupů pro harmonizaci. Stačí, když hrstka států tyto “průnikové zákony” přijme a ujistí se, že žalobci najdou u soudu zastání a trhy už zareagují samy.

Akcionáři se nepochybné pokusí vyhnout se odpovědnosti tím, že svá aktiva přesunou do právních rájů, nebo budou u domácích vlád lobovat za ochranu v podobě pohrůžky obchodními sankcemi na země, jež průnikové zákony přijmou. Čím více zemí k těmto zákonům však sáhne, tím méně bude taková silácká taktika účinná.

Forma dotace, která pokřivuje trh a dává investorům právo beztrestně páchat škody není, koneckonců, jen neefektivní. Je také hrozbou jak pro tržní systém, tak pro přírodní prostředí, na kterém závisí naše budoucí přežití.

 

Katharina Pistorová

Autorka je profesorkou práva na Kolumbijské univerzitě
Z angličtiny přeložil Vojta Berka
Copyright: Project Syndicate, 2017, www.project-syndicate.org