logo Facebook
I slova jsou činy

Jedeme podle Ponziho schématu?

28. srpna 2020 19:17 / autor: Luboš Smrčka

Spojené nádoby akcie plus platy nejvyšších šéfů působí jako neuvěřitelný akcelerátor růstu obou složek. A vzbuzují otázku: Neskončí tohle náhodou obrovským průšvihem?

Není to celé jenom obdobou Ponziho schématu podvodných investičních fondů?

Pojďme si jako základní srovnání vzít rovnou největší světovou korporaci. Tržní hodnota Apple překonala dva biliony dolarů. Což je nějakých 44 bilionů korun.

Drobná odbočka: Oblíbeným porovnáním přes hrubý domácí produkt bychom řekli, že to je skoro osminásobek českého HDP. Občas někde čtu trochu vyjevené zvolání, že ta a ta firma je „větší“ než celá česká ekonomika. Nesmysl. Srovnávat tržní kapitalizaci a přidanou hodnotu vytvořenou v zemi za jeden rok je přinejmenším matoucí a určitě to neznamená, že by Apple byl „skoro osmkrát větší“ než celé domácí hospodářství. Přidanou hodnotu Apple můžeme pouze odhadovat, protože v této podobě firma data neposkytuje, ale lze zřejmě hovořit (s ohledem na údaje o zisku) o maximálně zhruba 100 miliardách dolarů. To by bylo dejme tomu kolem 2,2 bilionu korun. Čili platí, že Apple nepředstavuje skoro osminásobek, ale poměrně hodně pod polovinu české ekonomiky...

I tak je to samozřejmě neuvěřitelná společnost.

Ale o to nyní tolik nejde – všimněme si spíše poměru kapitalizace (2000 miliard dolarů) a produkce přidané hodnoty (zmíněný hrubý odhad 100 miliard dolarů) a případně zisku po zdanění (cca 45 - 50 miliard). Nejde o zcela zdravý vztah, to je asi zjevné. A když si uvědomíme, že zhruba před dvěma či třemi lety prolomila tržní kapitalizace firmy s velkou slávou jeden bilion dolarů, musíme si nutně říct, jestli to nepřipomíná tak trochu letadlo. Růst skutečných finančních ukazatelů společnosti je nepoměrně a zcela zásadně pomalejší a nižší než růst její tržní kapitalizace.

Což je nutně varující.

Podobně bychom mohli rozebrat mnoho a mnoho dalších společností – dynamických i stagnujících, obřích a nadnárodních i malých a lokálních. Nalezli bychom nikoliv tak výrazný, ale podstatou podobný vztah. Zatímco výkonnost a schopnost tvořit zisk u těchto společností v posledních letech před vypuknutím koronavirové krize rostla tempem v řádu jednotlivých procent nebo někde těsně nad deseti procenty, tržní kapitalizace či hodnota nabídek na převzetí se ve stejném časovém úseku zvýšila zcela jiným tempem. U Apple můžeme hovořit o růstu na dvojnásobek. Řekněme otevřeně, že jakkoliv jde nesporně o společnost v postavení lídra v důležitém ekonomickém segmentu a její finanční data jsou úžasná, pro růst na dvojnásobek prostě nejsou žádné viditelné ekonomické důvody. Buď byla cena strašně nízká před dvěma lety, nebo je naprosto nereálně vysoká nyní.

A teď druhá strana spojených nádob.

Odměny klíčových manažerů firem jsou nastavené na cenu akcií. To vychází z teoreticky nesporně správné představy, že tržní kapitalizace je odrazem hodnoty podniku pro akcionáře, a tedy objektivním měřítkem úspěšnosti nejvyššího vedení společnosti. Protože akcie rostou a jak jsme viděli na příkladu Apple, tak někdy až extrémně, zvyšují se podobně „extrémně“ i odměny. Pro příklad si nyní pojďme k Elonu Muskovi.

Jeho manažerská smlouva se správní radou Tesly má jednu zvláštnost – Musk nedostává žádnou pravidelnou odměnu, žádný „plat“. Jediné peníze, které k němu doputují, jsou odměny prostřednictvím možnosti nakupovat akcie firmy za cenu lehce nad 350 dolarů za kus. To je o něco více než čtvrtina současné hodnoty (Tesla je nyní na zhruba 1570 dolarech). Z hlediska tržní kapitalizace je v současnosti Tesla největší automobilkou světa. I když vyrábí podstatně méně aut, než kolik jich produkuje například Škoda. Poslední tranše odměny, kterou zatím Musk mohl využít, má nicméně hodnotu 2,1 miliardy dolarů (v podobě rozdílu mezi kupní a aktuální prodejní cenou).

Jsou to ale paradoxy, pane Vaněk.

Otázka samozřejmě zní, jak je možné, že akcie (a v závěsu za nimi i odměny manažerů) tak rostou bez ohledu na reálné výsledky společností, ekonomické problémy a další okolnosti.

Pokud důvod nenajdeme ve finančních výsledcích firem, což nenajdeme, můžeme zkusit důvěru trhu v budoucnost technologických firem (kam Apple a ironií osudu vlastně i automobilka Tesla patří). Cynik připomene, že podobnou důvěrou trpěl trh před velkolepým bouchnutím dot-com bubble a cynik bude mít, jak se cynikům často stává, pravdu. Důvěra v to, že komunikace pomocí malých kapesních zařízení bude i nadále tím, co potáhne svět vpřed, je obrovská. Podobně jako je u investorů obrovská důvěra v elektrifikaci osobní dopravy jako fenoménu, který převálcuje benzín, plyn i všechny ostatní verze pohánění automobilů. Ale to nevysvětluje, proč index S&P500 vzrostl za poslední dva roky o třicet procent a namátkou NASDAQ Composite o více než 45 procent.Zdaleka v nich nejsou jen lídři v oborech a zdaleka v nich nejsou jen společnosti pašnící se takovými finančními daty, jako Apple.

V čem to tedy vězí?

Může za to obrovský přebytek volných prostředků u investorů. Nakolik se v něm odráží rozličný postup centrálních bank, které pod různými pláštíky pumpují do ekonomik peníze, to je otázka, která je na knihu a ne jeden blog. Pro nás podstatné nyní je, že nejde o nic, co by souviselo s finančními výsledky podniků.

Tržní kapitalizace i odměny nejvyšších manažerů se proto „utrhly z řetězu“ a utrhly se i od skutečných ekonomických výsledků korporací. Oboje je obrazem mimořádné nerovnováhy, která vládne naší aktuální realitě. A jedno o ni lze říct naprosto jistě – je to nezdravý stav.

Nemám rád katastrofisty, kteří deset let věští krizi, aby pak mohli slavně prohlásit „Já to říkal!“. Jsou to podvodníci a jejich neustálá varování nemají žádnou hodnotu. Ale faktem je, že pokud příjmy nejvyšších manažerů určité skupiny společností vzrostou za pár let v řádu stovek procent a příjmy běžných zaměstnanců stejných společností maximálně o pár procent nebo deset či patnáct procent, pokud tržní kapitalizace nějaké firmy vzroste o padesát nebo sto procent při růstu klíčových finančních ukazatelů o pět nebo deset procent, tak pod povrchem hospodářského života dochází k vývoji, který prostě nemůže dobře skončit.

Společensky ani ekonomicky.

 

Luboš Smrčka

Autor je profesorem na VŠE
Zveřejněno na serveru blog.idnes.cz
Publikováno s laskavým svolením autora