logo Facebook
I slova jsou činy

Inflace není vysoká, ale zdá se přitom, že ceny rostou rychleji,“ říká JAKUB SEIDLER

03. ledna 2019 12:57

Inflace je pojmem, při kterém zbystří nejen odborníci, ale také běžní občané. Informace z České republiky potvrzují, že inflace roste také v tuzemsku. „Zatím sice roste, ale ne úplně tempem, které by bylo znepokojující. Ale když mluvím s kolegy o tom, že inflace byla něco kolem 2 %, tak jsou oni sami znepokojeni, protože se jim zdá, že ceny rostou rychleji,“ uvádí hlavní ekonom ING Jakub Seidler.  Subjektivní pocit může vycházet z toho, že statistický údaj uváděný Českým statistickým úřadem vychází celkem ze 775 položek ve spotřebitelském koši.

K jednotlivým položkám spotřebitelského koše Jakub Seidler říká: „Ceny služeb rostou nejrychleji, je to kolem 3%,  ceny v restauracích například o více než deset procent, naopak se ceny snižují např. u elektroniky. Ceny nemovitostí a nájmů rostou mnohem rychleji. A právě ty hodně přispívají k růstu cen domácností v letošním roce. Očekávat také můžeme pokračování růstu cen energií.“  Právě ceny nemovitostí jsou tématem, o kterém se vede diskuse mezi ekonomy. Zda a do jaké míry mají být zahrnuty ve spotřebitelském koši. Ještě před několika lety tam vůbec nefigurovaly a trendem jejich promítnutí je, aby právě spotřebitelský koš byl věrohodnější a tím také výstupy, které na něj navazují.

Řada zemí má stanovený inflační cíl kolem 2 %. Stejně je tomu i v České republice, kde byl dříve dokonce vyšší inflační cíl.  Jakub Seidler konstatuje: „Centrální banky se snaží vyslat signál, že se budou snažit udržet růst cen v určitém rozmezí. A to prostřednictvím měnové politiky, ale některé ceny, např. ceny ropy, či potravin neovlivňují. Mírný růst cen kolem 2% se cíluje proto, jelikož panuje přesvědčení, že měření inflace růst cen mírně nadhodnocuje.

O vztahu politické reprezentace a centrální banky Jakub Seidler uvádí:  „Inflační cíl je cílem centrální banky. A nejlepší by bylo, aby se politická reprezentace příliš nevměšovala do jejich práce. Je ale zcela legitimní se ptát, zda náklady a rizika spojená s nestandardními nástroji měnové politiky, ke které řada centrálních bank po hospodářské krizi přistoupily, byly stále v rámci mandátu centrálních bank ospraveditelné“  K oněm nestandardním nástrojům měnové politiky můžeme zařadit např. devizové intervence, které prováděla i ČNB v letech 2013 až 2017. K nim pak Jakub Seidler dodává, že „si je jistý, že intervence měly skončit dříve.“